Poté co jsem si koupila svou úplně první chatu, uštědřilo mi nové prostředí ponaučení.
Podél chatky totiž vede mírný potůček. Klikatí se jako had vyhřívající se na slunci. Tu a tam se mihne nějaký potěr, nebo žbluňkne vyplašená žabka. Břehy jsou posety menším porostem, hlavně ostřicí a dokonce jsem našla čibuky. Voda je nádherně průzračná, skoro člověka nabádá, aby se ji napil.
Toho velkého dne jsem si šla zase sednout na břeh potůčku a odpočívat, jak jsem to měla ve zvyku.
V potoce, proti proudu, čile pádlovala zlatá rybka. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Její tělo bylo pokryto zlatými šupinami, které odrážely všechen sluneční svit. Chvíli jsem ji pozorovala a došlo mi, že takhle ryby číhají na potravu. „To by šla lehce chytnout na návnadu“ blesklo mi hlavou a už jsem si to šinula, ba jsem se přímo řítila k chatce pro pruty po předchozím majiteli.
„Kde sakra jsou? Někde jsem je tu………….aha tady!“ zajásala jsem a venku napichovala svíjející se žížalu na háček. Spěchala jsem co to dalo, aby mi rybka s třemi přáními neuplavala. Takové štěstí, moct ulovit zlatou rybku. To je kauf !
Chvíli jsem ji pozorovala a pak…….mi došlo, že nemůžu. Nemůžu to tomu tvorovi udělat. Je tak nádherná a majestátní, její svoboda je inspirující. Tiše jsem zašeptala : „Tohle ti nemůžu udělat rybičko, čert vem přání!“
K mému velkému překvapení rybka vyskočila nad hladinu, až mi hodilo její zlaté tělo prasátka do očí a odpověděla : „Takhle se, ale vzdáváš svého štěstí!“
Chvíli jsem s tou myšlenkou polemizovala, ale výsledek byl stejně jasný. „To máš jedno, tak hezky si tady plaveš, nebudu tě vytrhávat z tvého prostředí a klidu a zraňovat ti tlamičku.“ Odtušila jsem trochu rozmrzele a sedla jsem si do trávy.
Rybka se v proudu zavlnila a než zmizela mezi kameny, ještě prohodila:
„Ale já se pro tento úkol narodila!!!“………………..