Vždy jsem se mimozemšťanů bála. Moje sestra mi nedávno připomněla, jak jsem ve třinácti na noc zabíjela okna hřebíkama, aby na mě nemohli. Není se čemu divit. Stavy, kterými jsem od kolébky procházela byly velmi neobvyklé a bylo na snadě, že jde právě o unášení „šediváky“. Pak jsem vyrostla. Zažila jsem několikrát pozorování, která mě ujistila, že tu nejsme sami. Ovšem být pokusným králíkem nějaké entity jsem netoužila a tak jsem to uložila ad acta a nechala být. Když jsem pak už plynně rozprávěla s duchy, po očku jsem pokukovala po „těch jiných“, ale odvahu jsem neměla. Až jednou, to přišlo samo. Během pár sekund jsem zjistila, že se mnou nemluví duchové. Jiný hlas, jiná energie, jiná síla, jiný způsob řeči, jiná témata………..okamžitě jsem zpozorněla a ačkoliv jsem v rozhovoru pokračovala, byla jsem velmi ostražitá. Začala jsem se vyptávat na to kdo jsou, proč se mnou mluví, o co jim jde a pečlivě jsem analyzovala energii jejich odpovědí i náplň. Postupem času jsem došla k tomu, že se těchto konkrétních bytostí nemusím bát a mohu pokračovat. Na stávajících řádcích a v následných článcích se vás pokusím seznámit s jejich poselstvími a připomínkami k nám lidem. Nikomu nic nenutím. Nechcete-li číst, nečtěte. Nevěříte-li nevěřte. Je to naprosto v pořádku.
Dopředu se omlouvám za prolínání témat a pravděpodobně dojde i k tomu, že to co mělo být na začátku bude na konci. Nemám čas všechny rozhovory roztřídit. Ono to ani úplně nejde. Často jsem se totiž na ty „důležité“ otázky ptala až po několika setkáních a tak se dotazy typu „kdo jste“ mohly dostat dozadu. Stejně tak musím zmínit fakt, že mnohdy mluvili přímo ke mně – k mé osobně a mému životu – avšak jejich odpovědi jsou natolik obecné, že je zde uvedu, abyste si z nich mohli vzít to, co patřilo mě. Mimozemšťany jsem na základě našich rozhovorů pojmenovala HVĚZDNÍ UČITELÉ. Jednak to sedí přesněji na jejich podstatu a jednak mi to přijde mnohem romantičtější. Já: Prosím můžete mi říci něco o naší lidské existenci? Kde jsme se vzali? Náš původ?
Učitelé: člověk je vývojovým stádiem opice. Člověk je na úrovni opice ať se mu to líbí nebo ne.
Já: Ale my lítáme do kosmu, počítáme atd…..
Učitelé: Nedokázali byste nic nebýt zásahu zvenčí. Kdyby se opici dostalo stejné péče, měla by stejné možnosti vyvinutí.
Já: Tak proč my?
Učitelé: Výzkum, projekt
Já: Od koho?
Učitelé: Vyšší bytosti. Zajímá je váš vývoj-vývin. Porovnávají to se svými vývojovými vadami v minulosti. Odvozují z toho závěry vzhledem ke svým vadám v charakteru i na úrovni fyzické.
Já : učí se z nás?
Učitelé: Ne. Sledují vás. Nic víc. Nejste tak důležití.
Já: Řadíte se mezi anděly?
Učitelé: Nevíme, zda jsi schopná uvědomit si co jsou andělé.
Já: Kdo jste ? Jste andělé?
Učitelé: Patříme mezi vyšší entitu, která je na vyšším vývojovém žebříčku evoluce. A ne, nemáme křídla.
Já: Máte spojení s bohem?
Učitelé: to má každý i tak nedokonalý tvor jako jste vy.
Já: Jak chápete boha?
Učitelé: Podobně jako někteří z vás. Jako kvantum-esenci. Neomezenou řídící sílu, zákon jímž se snažíme řídit.
Já: Snažíte? Jsou „andělé“ kterým to nejde?
Učitelé: Na každé úrovni vývoje je někdo, kdo se vymyká, nestíhá, zaostává vývojově. To je normální. Vaše představa dokonalých bytostí je tristní. Stále hledáte ke komu byste vzhlíželi, ale váš výběr je ve většině případů nešťastný. My vám rádi poradíme, ale nejsme bohové ani nedotknutelné andělské bytosti. Jsme homogenní (já sama tomuto slovu nerozumím, ale ve slovníku jsem našla, že jde o jakousi stejnorodost, shodnost vlastností buněk, či prvků…. Pro Učitele je často těžké mi něco vysvětlit. Snaží se nacházet slova z našeho slovníku, ale občas se zasekneme na slovíčku a trvá nám i půl hodiny, než najdeme společnou řeč.)
Já: Kde jste, že vás nevidíme?
Učitelé: Jsme tam kde jste vy, jen na jiné rovině vnímání. My o vás víme stále… Kdybyste chtěli, tak o nás budete také vědět, ale váš vývoj značně zaostává, jak už jsme ti řekli. Máte stále nějaké ALE a přes to se neumíte dostat. ALE je základní lidský zákone nepořádku a zapomnění. Dokud se se přes něj nepřenesete, neposunete se dál.
Já: Jak to věčné a otravné ALE odstranit? Obecně? Učitelé: Přestaňte hledat omluvy a výmluvy. Proč něco nejde, není možné a tak dál. Prostě konejte, vizte, připusťte a přijměte. Není žádné ALE , i ty ho teď hledáš. Je to jako vaše zaklínadlo. Přemýšlíš nad tím, že tě omezuje mozek a tak nastupuje další ALE proč to nejde ani tobě!
Já: a jakto, že vás tedy slyším?
Učitelé: Připustila jsi to. Nebylo žádné ALE. Bylo CHCI. Nezpochybnila jsi tu možnost. Až pochopíš,(pochopíte) že mozek nevládne skoro ničemu, kromě pár tělesných projevů, uvidíš, ucítíš a uslyšíš všechno. Celý Vesmír!
Já: a nepřeskočí mi ? (nám?)
Učitelé: A je to tady zase. Opět dáváš mozku větší váhu, než opravdu má.
Já: učili mě to takového
Učitelé: Ano, učili. Tak v tom zůstaň.
Já: kruci, není něco, čím to odblokovat? Protože jak vidno – vědět ,neznamená to ALE odstranit!
Učitelé: Musejí se (lidé) vzdát svého ALE. Skýtá vám mnoho bezpečí, iluzorního, přesto velmi hmatatelného. Tvé ALE není už tak silné. Sedni si s ním a vysvětli mu, že ho nepotřebuješ. Že odevzdáváš svůj život vyšším cílům a silám. Ber své ALE jako přítele, jehož společnost již ti není přínosem a obtěžuje tě. Odhoď ALE pryč, ze svého světa vědomí. Otevři – odevzdej se nejistotě kosmického všehomíra (víru). Stejně, co ti zbývá? Nemáš nic pod kontrolou. Vůbec nic, ani sama sebe. Nejsi v bezpečí, ani náhodou. Jak chceš reagovat a ubránit sebe, nebo blízké? S čím chceš proti neviditelným silám vyrukovat? Poznej svého přítele i nepřítele – viz ho. Nemáš co ztratit, ale získat! (zde spolu komunikujeme převážně o mém „strachu“ vidět permanentně mateřské lodě visící nad městy a ostatní mimozemské entity. Toto téma se ve mně stále pere. Už jsem zažila i velmi blízké setkání třetího druhu – létající loď nám přeletěla před pár lety pár metrů nad autem, bez hluku, bez tlakové vlny. Byla černá, ale tak matně, že splývala s noční oblohou a to byla kousek nad dálničními světly u Brna! Byla trojúhelníková. Oba jsme se s mužem naklonili k přednímu sklu, abychom to sledovali a jen z nás vypadlo „Co to sakra je?“ Loď plula nad Brno a „ztratila“ se. Přísahám, že kdybych „natáhla“ ruku, dotkla bych se jí. Takže neexistuje nic, co by mě přesvědčilo, že tu nejsou…….ale vídat je stále? Vidět například, jak si to kráčí po ulici mezi námi? Myslím, že mám poněkud jiné starosti a tohle by mě zatížilo natolik – jako komu to říct? S kým to sdílet? – že by mi přeskočilo. A nebo se podceňuji. )
Já: a nemůžete mi nějak pomoct, posunout moje vědomí? Vnímání? (ačkoliv se něčeho bojím, jsem zvyklá to zlomit, takže i přes všechna ALE stále hledám jak doslova očůrat sama sebe a otevřít tuto pandořinu skříňku)
Učitelé: My určitě ne. Hledej staré mistry, ať ti poví co je třeba a snad i pomohou. Oni si tímto procesem prošli, vědí jak na to.
Já: A je pravda, že nám nějaká entita zablokovala vzpomínku na to, že jsme božské bytosti?
Učitelé: Vzpomínka je volná, proudí všehomírem, nelze ji spoutat jako psa. To vy sami se omezujete. A opět hledáte na koho to hodit. Koho obvinit, aby bylo potvrzeno to vaše ALE. Ubozí. Být obětí, to se líbí lidstvu od pradávna. Je to váš největší nešvar. Jediným násilníkem vůči sobě jste vy sami s vaším ALE. Jste jako děti, které se neustále vymlouvají, aby nemusely dospět.
Já: Kde se vzalo to naše ALE?
Učitelé: ALE je součástí vesmíru jako všechno ostatní
Já: a proč jsme k němu přilnuli? Je to po vesmírných předcích? (Zde narážím na náš původ – klony mimozemšťanů)
Učitelé: Ty nám stále nerozumíš. Příčina není u někoho jiného, je to prostě vaše VOLBA. Není dána ani genomem, ani zvůlí kosmických nestvůr, či vašich domnělých tvůrců. Prostě není ! ALE tu je a bude i za triliony (? slovo jemuž jsem neporozuměla) času. Nemá s vámi osobně nic společného.
Já: A náš postoj oběti?
Učitelé: To je totéž.
Já: Co je psychika? Myslím tím,že hodně lidí má strach se otevřít, aby se jim nerozjely psychozy, úzkosti až vás , či jiné uvidí. .
Učitelé: Co dodat? Svými myšlenkami utváříte svou realitu. Soustředění na „co kdyby“ vám způsobuje vnitřní utrpení, což je horší, než kdyby jste se museli vyrovnat s naší skutečnou podobou. Nestvůry ve vašich filmech jsou mnohem děsivější, než je skutečná podoba většiny vesmírných bytostí a taky z toho neblázníte. Utrpení ducha si opět způsobujete vy sami. Vždyť vy sami nejste schopni přijmout ani vlastní podobu v zrcadle. Stále se přikrášlujete – dříve to patřilo ke kultuře, nikoliv změně identity – a předěláváte svá těla k obrazu svému – ovšem vy se toho obrazu obáváte. Z toho jsou ty vaše věčné psychozy a psychotické stavy. Nic a nikdo vám není dost dobrý. Texty kopírovat povoleno jen s uvedením autora a aktuálního odkazu.