• Taisha Tauma

MATKA MEERA IV.„SE SYNEM“

Chystám se opět k Matce. Moje vlčí duše je už několik měsíců neklidná, pobíhá po okolí a přemýšlí, kudy by se prohrabala ze zajetí rutiny a každodennosti. Slíbila jsem tuhle cestu i svému synkovi. V posledních letech mi cesty k tetě Míře (jak Meeře říká ) záviděl a škemral, abych ho vzala sebou. Moje osobní potřeba opustit rodinu alespoň na chvíli a oběhnout nové území mi však nedovolila táhnout sebou malé dítě. Doba se však změnila. První setkání s Matkou mi obrátilo život naruby, nic už není jak to bývalo. Ne, že bych neměla stále co řešit. Jen to dostalo nový rozměr a i já se na věci dívám jinýma očima. Jako bych do té doby byla slepá jako jednodenní kotě. V novém světle vidím i svého synka, také trochu povyrostl a já cítím, že to nejlepší co se může stát pro dobro našeho vztahu a dalšího vývoje synka, je společná cesta za Matkou. Vesmír je mi podle všeho nakloněn. Daří se mi prodat jeden z diagnostických přístrojů (nedostačující kvality, proto se ho rychle zbavuji) a to v rekordním čase a tak všechny peníze obracím na eura, abychom se nemuseli ohlížet na výdeje. Cesta je zajištěna. Syn jásá a já po nocích sumarizuji, co budu muset zabalit, abychom něco zásadního neopomněli. Vesmír je nakloněn tak, že pražská cestovka ruší termín a já se propadám do deprese. Hlas Matky mě uklidňuje a slibuje něco mnohem lepšího. Nerozumím tomu, ale brzy se ukáže co tím Bohyně myslela. Brněnská cestovka, se kterou jsem v posledních letech jezdila, zkrátila dobu pobytu o celou noc a termín cesty k Matce naplánovala přesně ve dny Dominikových narozenin. Jeho první dáršan u Meery proběhne přesně v ten den „D“. I kdybych to tak plánovala, nepovedlo by se to. Další bonus je ve volných místech v minibusu, takže sebou beru i dvě kamarádky. Vše vychází a dny do odjezdu se krátí. V týdnu před odjezdem se začíná něco dít. Jedna z kamarádek odpadá na celkem infekčního bacila a tak zůstává doma. K tomu všemu zažívá po nocích těžké šamanské stavy. Zvládáme to společnými silami. Vždyť proto se stala mou žákyní, duchové ji už jako malou povolali na cestu šamanů a ona si mě našla jako svého ochránce. Slyšela totiž před lety v radiu jak tyto stavy popisuji a vysvětluji jak jsem je od dětství musela zvládat a co člověku přináší. Po pár letech se stala mou dcerou víc, než čímkoliv jiným. Snažím se jí uklidnit. Cítím jak se s námi oběma v tomto údobí děje něco velmi zásadního. Mě se objevuje neurčitý třas uvnitř těla, dostávám se na hranici kolapsu, ale už to znám tak zatínám zuby a snažím se plout na vlně. Zažívám změnu prostoru, kdy se místnosti roztahují a zase stahují, jako by byly z gumy . Známá realita se rozpadá , takže mi dělá potíže i trefit se příborem do talíře. Nevím zda to mám přičítat Matce, nebo něčemu jinému. Nakonec zjišťuji, že jde o vycítění zemětřesení. Mívám to tak tři dny před a ještě i v inkriminovaný den zemětřasu. Tentokrát to bylo Řecko. V dalších dnech mi však přichází další informace. Realita se mi rozpadá protože končí důležitý cyklus mého vývoje a vstupuji do nové éry. V předvečer odjezdu dostávám ještě ke všemu menstruaci – což je čas duchovní očisty a čas na duchovní cesty. „Jak ty to Matko děláš?“ ptám se v duchu s úsměvem a balím si nutné potřeby sebou. Jdeme spát brzy, protože v šest musíme nejpozději vstávat. Jakmile ulehnu přichází zástupy duchů a rozjíždí se velká akce. Jsem nucena uložit šestý kámen mulla chunpis do váčku ( po roce co jsme spolu strávili hlubokého duchovního rozvoje a setkávání se smrtí) a mám za úkol žít teď s kamenem posledním, z celé sady, a uzavřít tím cyklus. Jakmile kámen sevřu v ruce, začne do mého těla proudit z jeho sedmi vrcholů obrovská energie a otevírají se samovolně minulé životy. Jeden řeší bloky materiálního směru. Jakmile se odkryjí důvody mých traumat z minulosti, vstupuje Božská Matka Durga a pomáhá mi minulost vyléčit. Pak následuje druhý minulý život – duchovní bloky. Jakmile dojde k pochopení , probíhá i léčba. Jsem celá vysunutá z těla, jsem úplně mimo něj, jsem v jiné realitě. Zůstávám tak i když vstanu, abych se napila. Je zvláštní to pozorovat a na chvíli zpanikařím. Co když s tímhle stavem pojedu ráno do Německa? Dá se to zvládnout, když se musím postarat o syna? Pak si , ale uvědomuji kdo nad tím vším bdí a jdu si lehnout. Usínám. K ránu se mi zdá živý sen. Rodím dítě. Chytám ho rukama když vychází ven z mého lůna. Cítím v rukách malou černovlasou, kudrnatou hlavičku. Dívám se na holčičku ( i po několika dnech ji stále vidím a cítím její novorozeneckou kůži na rukách). Je nádherná a já říkám do ticha „Je to Baruška!“ Ačkoliv jsem tam sama, ozve se hlas, který se mě ptá, zda si jsem jistá. „Vždyť tobě se to jméno nelíbilo. Odmítla jsi ho. Co když i pro ni nebude příznivé?“ Zakroutím hlavou. Jsem si naprosto jistá. „Je to Baruška a hotovo! Baruška! “ Dítě vinu k tělu, aby se zahřálo a štve mě, že zdravotníci nemají zájem donést aspoň oblečení. Vím, ale že se o ni postarám sama. Nikoho nepotřebuju. Je to už několik hodin po narození a zdravotníci nikde. Zvládla jsem se sama porodit, ošetřit dítě a hle……dítko je najednou větší, dokonce už stojí na nohách a já slyším jak říká první slova. Má dlouhé kučeravé culíky a obrovské oči. Říkám do ticha : „ Bude výjimečná“. Probouzím se. Cítím jak jsem zrovna porodila sama sebe. Jsem naplněná mateřskými pocity, celá se chvěju láskou. Jsem si jistá, že tahle cesta k Matce bude nad všechny předešlé. Cesta je pohodová, posloucháme cd Čarodějka z Portobella, což je tématicky asi to nejlepší, co jsem mohla spolucestujícím nabídnout. Vedle mě sedí syn a kamarádka. Čas utíká rychle a tak jsme na místě po úžasných šesti hodinách jízdy. Do dáršanu zbývá pár hodin. Domča odpočívá na luxusní posteli , jak se sám vyjádřil, a já začínám cítit obrovské napětí. Mám ho vždy před prvním dáršanem. Snažím se tedy soustředit na to, že jde o výjimečnou situaci hlavně pro Domču, já jsem v tomto případě naprosto nedůležitá. Těším se, až Meeře pohlédnu do očí a řeknu DĚKUJI.

Jsme u Matky. Němečtí pomocníci Matky mi vysvětlují, že půjdeme s Domčou do dáršanové místnosti až těsně před začátkem a chvíli po dáršanu zase půjdeme ven. Souhlasím. Domča se třese. Ač je malý tělem, duchem je mnohem dál, než většina duchovních, které znám. Jeho stará duše tuší co se bude dít, chápe důležitost této chvíle. Před očima se mi mění v mladého muže. Všímám si, jak mu tmavnou oči. Když se na mě dívá, je to jako by se na mě díval kocour v botách z pohádky o Shrekovi. Můj syn někam zmizel a objevila se jeho duše. Oči mi vlhnou pokorou. Uvědomuji si, jak jsem na něj tvrdá a kritická. Nějak mi uniklo, že to je muž i když v malých gatích. Omlouvám se mu a slibuji, že s tím budu pracovat. Syn mě objímá do té doby, než nás zavolají k dáršanu. Matka přichází. Znovu si uvědomuji jak je maličká – tělem, ale obrovská Duchem. Chtěla bych jí obejmout a říct jí, jak strašně moc chápu co se v ní děje, vžyť totéž prožívám od dětství. Obě víme, že to nikdy neskončí a obě víme, že to je daň za to, co máme za úkol lidem přinést. Zatím co Matka udílí dáršany pozoruji ji. Poprvé sedím tak blízko. Stačilo by natáhnout ruku……. Přemýšlím o tom, jak opuštění uvnitř sebe sama jsou lidé, jako my dvě. Lidé si o nás dělají různé představy, ale ani zdaleka nemohou pochopit kým skutečně jsme a co prožíváme. Šamanizmus je cesta osamění. Nezáleží, kolik milujících lidí kolem sebe rodilý šaman má, protože tam uvnitř je a bude vždycky sám. Na to co prožívá musí být sám……..Představuji si, jak Matku objímám a snažím se s ní komunikovat na podvědomé úrovni. Nabízím jí pomoc. Tak jako ona pomáhá mě kdykoliv ji požádám, nabízím jí totéž. Říkám jí, ať se podívá do mých očí a přečte si kdo jsem a co jí mohu poskytnout. Přeruší mě pokyn, abychom také s dětmi předstoupili před Meeru. Dominik jde předemnou. Klečím vedle něj, pár centimetrů od Meery a dívám se s neutuchající hrdostí matky, jak prochází iniciací od Matky. Vidím co se mezi nimi děje a vytryskávají mi slzy. Děkuji Matce v duchu za zasvěcení syna a jeho uvedení do dospělosti. Pak nastupuji já. Nabízím Jí svou hlavu. Cítím jak se jí chvějí ruce když se mě dotýká. Pak ruce klesnou, abych mohla nabídnut pohled o mé duše. Otvírám oči doširoka a nabízím se Jí. „Přečti si kdo jsem , vždyť ty mě znáš lépe, než se znám já sama. Jsem tu pro požehnání, ale také pro tebe. Žádej cokoliv!“ Odcházíme z místnosti. Synek mi venku vykládá jak obrovskou radost cítil, že ho celého zalila. Objímáme se. Přichází Němka, aby nás uvedla do místnosti pro děti. Procházíme soukromou částí domu Matky Meery. Všude na stěnách jsou obrazy od vděčných lidí, také sousoší indických božstev (Ganéša a další) ozářené svící. Jsem si jistá, že jde o oltář pro přípravu Matky na Dáršan. V dalších prostorách jsou bedny se zbožím – knihami a tyčinkami, které Matka nabízí zájemcům ve svém krámku. Vše je prosyceno její přítomností. Místnost pro děti je skromně zařízená – na stěně opět velký obraz Matky a několik malých fotografií s dětmi. Přehrávač na hudbu a regály s hračkami. Domča si hraje s velmi výjimečnou dívkou. Je tak výjimečná, že se jí celou dobu věnuji. Její energie je jako kopie Meery. Je velká a silná, divoká jako zvíře, zároveň stará žena. Chvíli se s ní peru – řežeme do sebe plyšákama. Její Síla je neuvěřitelná, snažím se jí zkrotit. Je vidět, že si s touto sílou neví ještě rady. Je to jedno ze skutečných vtělení Božstev ! Nepochybuji, že to Matka ví a že je s dívkou v častějším kontaktu. Dělám pár fotek Dominika a dívky. Jsem si jistá, že ještě o ní uslyšíme. Vím, že si je vědoma svého určení a uvažuji, zda tuto roli ustojí. Prosím o to v duchu Matku. Dáršan končí a tak odcházíme.

Druhý den trávíme nakupováním. Dominik si vybírá dárky k narozeninám, cpeme se dobrotami a zatěžujeme své kabelky drahými kameny, které zde prodává několik obchůdků. Den uběhne rychle.

Druhý dáršan je vždy klidnější. Opět staneme před Matkou a necháme jí zasáhnout do svých osudů. Otevírám oči a děkuji z hloubi duše. Nechávám na ní, co se mnou udělá. Po dáršanu si sedáme zase po jejím boku a Domča se o mě opírá. Naznačí, abych ho obejmula. Naše duše splývají tak, jako když jsem ho nosila před deseti lety ve svém lůně. Brečím a děkuji Matce asi ještě tisíckrát. Pak nás odvádí opět do dětské místnosti. Tentokrát je místnost plná dětí, odhadem asi patnáct kousků. Cítím neuvěřitelnou Sílu a říkám Domčovi, zda si to také uvědomuje. Přitakává a shodujeme se na tom, že tam s námi Matka je. Začínám mít tušení. Chvíli na to tu začne pobíhat Němec, který děti označuje jmenovkami a žádá ode mě emailovou adresu. Začínám tušit, co se chystá. Těsně před koncem dáršanů odvádí jiný Němec nás rodiče a děti zůstávají samy. Klepu se dojetím. Syn se sejde s Matkou ! Padla bych na kolena, kdyby nehrozilo, že se o mě přešlapující dav rodičů přerazí. Čekám s kamarádkou ve vstupní místnosti a mám adrenalin na maximum. „Chápeš to? Dominik je zrovna teď s Meerou!“ opakuju už po sté a doufám, že mě kamarádka nepraští něčím hodně tvrdým, abych už se neopakovala. Jsem v extázi. Čekání je nekonečné. Najednou se otvírají dveře a někdo nám kyne, abychom šli za dětmi. Matka už je pryč, ale její přítomnost je cítit . Děti sedí v kuchyňce a cpou se dobrotami a čajem. I mě je nalit čaj, ale nemám chuť pít. Dívám se do očí Meery na obrovském obrazu , který je zasazen do výklenku ve zdi. Vypadá jako oltář. Ptám se zda tam Meera opradu byla a chci vědět co s dětmi dělala. Domča září. Vypráví jak si všichni hráli, honili se, zpívali a pak je odvedla Matka do komůrky, kde na zemi stály krystaly a zapálená svíčka. Zhaslo se a děti s Meerou meditovaly. Pak Matka děti fotila při hrách a nakonec někdo vyfotil děti s Meerou. Během několika sekund v hlavě vymaluju dětem pokojík a dávám na zeď obrovský plakát, který nechám z té fotografie vyrobit. Domča mezitím dojí sušenky. Na hodinách vidím uplývající čas a je mi jasné, že bude zapotřebí, abychom odešli dřív. Celá skupinka totiž sedí v autě a čeká na nás. Lámaně oznamuji Němce, že musíme odejít . Čekám, že nás někdo půjde vyhodit, ale neděje se tak a proto se s Domčou vydáváme útrobami domu Matky Meery sami. Chodby jsou tiché, tak jako sama Matka. Naposled si prohlížím obrazy na zdech, ukláním se před Meeřiným oltářem a děkuji za všechno. Za chvíli už vycházíme do klidu noci a míříme zpět ku domovu. Měla bych si to užívat, ale nejde to. Přicházejí silné vize. Děsivé. Energie, která je provází je vždy přítomna, když mám vizi skutečného budoucího dění. Teď si, ale nevím rady. Jindy okamžitě zasahuji a obracím kolo osudu za pomoci bohů. Teď nevím, zda smím. Cítím náraz, vidím jak se naše auto obrací na střechu, je slyšet křik, mám strach o syna. Cítím smrt tak silně, že se zajíkám. Bojuji sama se sebou. Chci křičet na řidičku, ať zastaví, ale je hluboká tma, jedeme rychle po dálnici a já si uvědomuji, že ačkoliv mám kolem sebe duchovní lidi, nemuseli by to chápat. Vyvolala bych paniku, zvýšila energii strachu a to by nás mohlo opravdu zabít. Jsem si vědoma toho, co je tendence. Budoucnost totiž není pevně daná, není 100% předepsaná. Posouváme se jen po určitých bodech, které musíme absolvovat, ale mezi nimi můžeme volně kličkovat. Dál tedy sama se sebou bojuji. Mám právo ostatní děsit? Nebo mám zasáhnout sama? A co když by byl správný zásah ten, když bych prostě auto zastavila a řidička by si odpočala? Cítím jak mi teče pot hrůzy po zádech. Třesu se. A pak beru osud do rukou. Volám Velkou Matku. Povolávám všechny duchy, se kterými pomáhám lidem a žádám o pomoc pro mě a synka. Volám Lalobu – samotnou smrt a žádám ji, aby zvážila, zda je opravdu čas odejít. Vysvětluji ji, že se jí odevzdávám i život syna, jsem připravena zemřít, ale pokud je jakákoliv možnost……už kvůli těm co s námi sedí v autě…… Objímám synka do své energie a mluvím s jeho duší, zatím co klidně oddychuje ze spaní. Možná, že za chvíli…………Otírám si slzy z očí, protože si uvědomuji, že už neuvídím svého muže a dcerku. Loučím se s nimi v duchu a přijímám smrt. Řidička po pár kilometrech zabočuje na pumpu. Bude krátká zastávka. Dáváme si něco dobrého a pak zase naskakujeme do auta. Řidička se rozjíždí a ozývá se strašná rána. Po chvíli zjišťujeme, že jsme narazili při couvání do nějaké překážky. Byla jsem tak vyosená, že si neumím ani vybavit co to přesně bylo. Přišlo mi to jako nějaký skladovací prostor. Po zjištění, že se nic nestalo odjíždíme z pumpy. Po chvili mi dochází, že už je energie smrti pryč. Všechno je v pořádku. Nevím, zda se smrt smilovala, nebo to byla poslední zkouška ( celý rok jsem si zpracovávala smrt a našla jsem v ní přítelkyni ). Ať to bylo cokoliv, dojeli jsme domů všichni v pořádku. Je na čase postavit na svůj oltář Santa Muerte, kterou jsem si koupila pár dní před odjezdem k Matce. Rozhodně si to zaslouží , holka moje zlatá. Jsme se synkem oba naplněni. Cítím jak mě Matka katapultovala do nového cyklu a jsem zvědavá co mě čeká, co to všechno přinese. Pozoruji spícího Dominika a znovu skládám slib, že se svým postojem k němu něco udělám. Musím ho víc chránit proti systému, který je pro takové děti smrtonosný. Můj úkol je ochránit ho a zpřístupnit mu všechno pro co se narodil. Provedu ho temnotou kosmu i jeho duše, podržím ho na cestě šamanských útrap a budu tu pro něj kdykoliv bude potřebovat. Nic světu nedlužím a ani můj syn. Doma, když jdeme chrupkat přichází syn a žádá mě, zda mu půjčím cd s mantrami Matky Meery. Podávám tomu mladému muži cd a hřeje mě u srdce. Matka ho postavila na začátek Cesty. Teď už to vím jistě. Oběma nám něco začalo a bude jen na nás, jak si s tím poradíme. „Tak dobrou noc.“ zašeptám a usínáme oba s úsměvem.

1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

EGREGOR

Mnozí z vás toto slovo ještě neslyšeli, jiní jej letmo zachytili, ale nezaobírali se jím, ale jsou tu i tací, kteří nejen, že ví co je...

LALOBA , ŠAMANKY A SMRT

Kdo je LaLoba? Je to archetyp praženy, prabohyně. Je nejstarší a nejdůležitější. V LaLobě je všechno. Snad jste narazili na její jméno v jiné podobě. Vetešnice. Sběratelka kostí.Kostra. Santa Muerte,č

POSVÁTNOST MUŽE A ŽENY A PSYCHOSPIRITUALITA JEJICH TĚL

Nejen díky vědeckému bádání a zkoumání, ale i díky vědomostem starých mudrců víme, že se muž a žena doplňují nejen na fyzické rovině, ale i na mnohem hlubších úrovních. Některé věci, jenž v článku zaz