Každá moje předchozí cesta k Matce M měla svůj důvod. Poprvé jsem ji chtěla osobně poděkovat a poklonit se za to, že mi pomohla na dálku , aniž by mě znala a aniž by z toho cokoliv měla. Chtěla jsem vykonat tuto pouť na její oslavu. Druhá cesta byla nadějí, že přijmu sama sebe tak, jak jsem to sebelépe nedokázala vlastními silami. Tato třetí cesta byla naprosto odlišná. Věděla jsem již od začátku, že nejedu kvůli Matce, ani kvůli jakémukoliv konkrétnímu problému. Bylo mi tolik požehnáno, že vlastně nebylo co Jí předložit a odevzdat. Tentokrát jsem jela pro tu cestu. Byla to cesta svobody, odpočinku, společného zážitku s dalšími pěti nádhernými bytostmi, které jsou mojí duchovní a duševní rodinou. Chtěla jsem být v jejich blízkosti a vidět tu proměnu, Světlo, které do nich Matka vloží. Toužila jsem po odpočinku od dětí, po čase, kdy bych nerušeně mohla srovnat svoji mysl a posoudit svůj život z nadhledu. Batoh jsem začala balit už měsíc před odjezdem. Třikrát jsem ho vyměnila, poprvé za menší, podruhé za větší. Pokoje duše jsem dosáhla, až když se mi do něj vešlo všechno co jsem chtěla mít po ruce a přesto vypadal malý…….přípravě jsem věnovala veškerý svůj volný čas, aniž bych věděla, že tohle už je záměr Matky. Poprvé v životě jsem totiž do sebe investovala něco, co jsem vždy považovala za rozmazlování rozmazlených…….diktafon s nahranou knihou od Carlose Castanedy (obojí byl můj sen), pravý parfém jehož vůně konečně vystihuje co a kdo jsem, značkové boty, které měly za úkol poskytnout mi komfort jak ve vedru, tak v dešti , to samé funkční bunda a ponožky a prádlo……….najednou se ke mně začaly hrnout eura – kamarádka mi vrátila peníze v eurech, klient mi zaplatil v eurech a zbytek mi dal za mnohem méně, než bych měla ve směnárně, takže jsem nakonec odjížděla s dvěstěpadesáti euro a věděla jsem, že se mohu „rozšoupnout“ bez výčitek svědomí, nový kapesní fotoaparát, abych se nemusela táhnout se svým profi těžkým dělem, nová kabelka na cestu, atd.atd.atd…………všechno šlo tak nádherně, až oči přecházely a já si to začala užívat jako královna. A bylo mi v tom dobře. Chápala jsem, že mi Matka žehná a dává mi tak najevo, že je cesta volná a připravená, ale další část – lásky k sobě sama a růstu jako ženy – jsem prozatím neviděla. Brala jsem to jak to bylo a chrochňala si v tom. Žádné výčitky, že obírám své děti, že jsem to měla raději vrazit do baráku, že jsem měla to a tamto. Plynula jsem na vlně jako list a nechala se kolébat. I cestovní kancelář nám vyšla vstříc a tak jsme byly všechny pohromadě. Bože, umíte si představit 6 čarodějek, které se na sebe těšily a jsou zavřené v malém prostoru autobusu ? Devítihodinová cesta utekla tentokrát tak rychle, že bych byla přísahala, že jsme snad ještě nevyjely… Někteří lidé dokonce nejeli a tak jsme se někteří mohli roztáhnout na obou sedadlech, což jsem s radostí uvítala – zejména mojí kostrči to bylo vhod 🙂
Jakmile jsme vystoupily v Německu ( protože jsme byly samé ženy budu používat ženský rod ) začalo se objevovat jedno požehnání za druhým. ‚Všem nám přálo štěstí, našly jsme ty správné „úlovky“ mohu-li naše nezřízené utrácení takto nazvat. Já objevila originální olejový parfém přímo z Indie, ve velikosti akorát do kabelky. Od té chvíle jsem byla ponořena do exotické vůně a se mnou celý autobus. Byla jsem jako zkouřená štěstím. Jeho osobnost zdaleka předčila drahý parfém, který jsem si koupila v Čechách. Nevycházím dnes bez něj z domu a to ani na nákup. Děvčata si ze stejné sady parfémů ulovila své vůně a přikoupila si i něco navíc. Všechny jsem byly prodchnuty nadšením. O počasí, které zázračně přálo ani nemluvím. Vše bylo pod Vyšší režijí a to evidentně.
To pravé tóčo začalo až v hotelu, před prvním dáršanem. Jak už jsem napsala, neměla jsem nic konkrétního co bych chtěla řešit. Na pokoji jsem vybalila superbublaninu, kterou jsem pro děvčata upekla a těšila jsem se jak z jejich chvalozpěvů na můj výtvor tak i z jejich přítomnosti. Ale pak jako by se něco změnilo. Napřed jsem to přičítala únavě – ono 9 hodin v buse a pak 7 hodin běhání po Německu notně unaví – jenže tohle bylo jiné. Už nevím kdy jsem si uvědomila, že to nebude nevyspáním, rozhodně to udeřilo asi dvě hodiny před odjezdem k Mattce. Začala se mi motat hlava, bylo mi na zvracení, do breku, deprese na sebe nenechala čekat. Naštěstí jsem měla možnost vypovídat se Jitušce, se kterou jsem sdílela pokoj. A světe div se, začaly ze mně lézt „nevyřešené“ věci a já najednou věděla, že Matku budu žádat o něco konkrétního. Odevzdaně jsem tedy lehla do peřin a odevzdávala o 106 Velké Matce, Božství a mým předkům to, co mě tak sužovalo. Pár minut před odezdem jsem se rozhodla a Matku v duchu požádala „Klidně tam se mnou sekni o zem, ať se sesypu, pozvracím, odveze mě sanitka, ale já chci, abys to vyrvala i s kořeny ze mně ven. Udělej co musíš.“ Během pár minut se mi udělalo dobře, jen vzrušené napětí zůstalo. To už si to autobus řezal zatáčkami k Matce.
DÁRŠAN 1.
Místnost se jako vždy začala plnit lidmi. Usadily jsme se a po očku po sobě pokukovaly – co jako tomu říkají ty, které jedou poprvé. Já se začala uklidňovat co nejrychleji to šlo a snažila jsem se upadnout do transu. Tři hodiny sedět téměř bez hnutí na tvrdých židlích je samo o sobě jako cesta na Golgotu. Takže kdo dokáže upadnout do transu má vyhráno. Šlo to jako po másle. Chvílemi se moje duše utrhla a cestovala po světě, takže když jsem tu a tam procitla, měla jsem strach, že „zaspím“ až naše řada půjde k Matce. Musela jsem se hodně snažit zůstat aspoň z části přítomná. Na cestu jsem si měla podle duchů vzít kámen zvaný quantum quatro. Nevěděla jsem proč, ale když se energie plně rozjely pochopila jsem. Esence Matky a Božské přítomnosti začaly z místnosti skrze mě proudit přímo do kamene, který jsem svírala v rukách. Pulzoval a narůstal, až jsem měla pocit, že mám v rukách žhavou kouli. Duchové řekli : „Je jen pro tebe. Kdybys ho chtěla použít na léčení druchých, musíš velmi opatrně, neboť jeho síla je pro lidi nebezpečná. Dobře zvaž, než ho přiložíš na obyčejného člověka. Musíš mít k tomu velmi závažný důvod a vždy se raději poraď i s námi…“ A tak jsem si tu pulzující bytost strčila do kapsy kalhot a připravila se na dáršan. Když jsem před Matkou padla na kolena a podívala se jí do očí, jediné co jí moje oči říkaly bylo “ Žehnám ti…… Udělej prosím, co musíš . Všechno ti odevzdávám “ A byl konec…. Těch pár vteřin uteklo tak rychle, že jsem si nestačila uvědomit co se děje uvnitř mě. Pro můj klid bylo zásadní, že jsem Matce udělalila sama požehnání a tak jí oplatila její službu. Věděla jsem, že hlavně pro to tady klečím. Později jsme s děvčaty rozebíraly fakt, že s každou návštěvou nám Matka věnuje kratší čas, protože už chudák nemá asi co pucovat Však všechny na sobě pracujeme co to dá a svoje duše odevzdáváme Světlu mnohokrát za den. Legrační bylo, že si jedna žena ( nikoliv z mých blízkých) dokonce stěžovala pomocníkům Matky, že jí to měřila a zdalipak to Matka nefušuje ??? Přišlo nám to absurdní a strašně srandovní. Pokora je té ženě asi opravdu velmi vzdálená……. a jak se říká „lidská blbost je nekonečná“. Mě by jen zajímalo, co si myslí Matka, když tohle „cítí“. Musí jí být do pláče a pak zároveň do smíchu – jako nám. Během noci jsem měla divoké a živé sny. Duchové mě nenechali moc vyspat, ale byla jsem jim vděčná za všechno, co pro mě dělají. Užívala jsem si měkkou postýlku, vůni svého parfému a svého pulzujícího přítele quantum quatro, který se hlásil čile k světu. Svírala jsem ho celou, celičkou noc.
Druhý den byl požehnanější než ten první. Celý den jsme měly volno. Já vyrazila do ulic s prosbou k Matce, že jsem slíbila svým blízkým, hlavně dětem, nějaký dárek od Ní a aby byla tak hodná a vedla mě dobře. Nejen , že jsem pak domů vezla naprostro úžasné krasohledy, ale i „duchovní“ dárečky, které bych si ani nevymyslela. Bylo to, jako by mě někdo vedl za ruku a říkal : „tam se podívej, to bude pro Domču……tam se podívej to bude pro tchyni……..a tam, to bude Miušky………… Nakonec zbývalo už jen 20 minut do odjezdu. Část děvčat vyrazila do parku, já s Jitkou vábená neznámou silou ( někdo jiný by řekl, že jsme chtěly ještě utrácet ) jsme zahnuly do neznámé uličky, s tím, že snad cestu k busu najdeme. A bác. Před námi nově otevíraný obchod ( uvnitř ještě nebylo nic ) s kameny a před ním na dřevěném stolku POKLAD. Nevěřila jsem svým očím a stále se prostřednictvím Jitušky, která mluví anglicky plynule, ujišťovala, že opravdu za „tyhle“ kameny chtějí jen tak málo. Stále jsem čekala, kdy z Afgánského prodavače vypadne, že to je za gram. Dívaly jsme se totiž za hromadu herkimer diamantů vysokého lesku, v elestiální podobě. Maličký kamínek u nás v Česku ( pokud narazíte na cizince který jich pár má a prodá ) koupíte za tisíc korun a více a tady byly doslova za babku. Vrhla jsem se na ně jako blázen a naházela si jich do košíčku patnáct ( pak mě žralo, že jsem si jich nevzala třikrát víc ) Démon chamtivosti mnou cloumal jako bych se přehrabovala v diamantech – i když ono to tak vlastně bylo Za chvíli se objevila Janča – prý šla hledat wc – a „náhoda“ ji dovedla k nám. Nakoupila kamínky také a vzala i pro zbylá děvčata z naší party.Tudíš jsem už mohla tuto radost pustit z hlavy a mohla jsem myslet na všechny doma, se kterými se podělím o tuto vzácnost a obdaruju je a Jituška mě upozorňovala na to, že bych jich pár taky mohla prodat…. když mi došlo, že budu mít v nabídce takové terno, udělalo se mi před očima černo. Afgánistánec asi trpěl a litoval, že je neocenil jak se má. Nezapomněl nám říci, že od příštího dne bude cena kolem 20 -30euro za kamínek a kýval hlavou, že je vidět, že se vyznám v kamenech . Bodeť by ne. Vybírala jsem mu ty nejvzácnější a nejkrásnější. Mám pocit, že chudák mlátí hlavou o zeď ještě dneska…
S pocitem vítězství z takového kaufu jsme se obě nesly k autobusu a říkaly si, že už na dáršan ani nepotřebujeme. Že nám bylo tak požehnáno za tyto dva dny, že by bylo až nestydaté chtít ještě víc. Nakonec nám to nedalo a k Matce jsme jely.
DÁRŠAN 2. Místnost byla naplněna Její přítomností už od začátku. Hustota energie byla téměř vidět. Cítila jsem jak se něco děje, ale netušila jsem kam to povede. Už jsem nic nechtěla, jen poděkovat. Jakmile Matka vstoupila do místnosti, ovzduší začalo barevně vibrovat a tančit mezi lidmi. Tohle bylo jiné než obvykle. Neznala jsem to. A tak jsem seděla a sledovala ten úkaz s čistým údivem. Pak to přišlo ráz na ráz. Sestoupil na mě Duch Svatý a po celou dobu, než na mě přišla řada, mě pročišťoval, udílel mi rady a příkazy, musela jsem zrušit ještě nějaké staré smlouvy a uzavírala jsem kompletně smlouvy nové, přímo s Duchem Svatým a Kristem. Dostala jsem úkol provádět i nadále požehnání (dáršany) a doplnit to Kristovým pomazáním. K Matce jsem šla už jen pro formu, ale hlavou mi vířily myšlenky. Po dáršanu jsem šla rovnou na wc, abych se vydýchala a našla svou „běžnou tvář“. Došlo mi, že tohle je super závazek a bez ohledu na přínos to bude i obrovská změna v životě. Uvniř jsem, ale cítila bohorovný klid, bylo mi nádherně. Ani mluvit jsem o tom nechtěla.
Cesta domů utekla ještě rychleji než ta do Německa. Těšila jsem se na kamarádku, která slíbila, že přijde na návštěvu. Já jí zase slíbila čerstvou bublaninu. Celou noc jsem v autobuse pekla na tisíce způsobů, a virtuálně ochutnávala svoje veledílo. Chtěla jsem uklohnit něco nadlidsky dobrého. A ať už jsem se zabývala čímkoliv pozemským ve své mysli, přítomnost Svátosti, kterou mi Duch Svatý napevno vetknul do aury, byla stále cítit a prostupovala vším.
Během 10 dní po tomto nádherném výletě, jsem si uvědomila, jak se měním jako žena. Duch mě vedl i nadále k tomu, abych si dovolila coby žena to, co jsem nikdy předtím neudělala – z šetrnosti, z rozumu, z falešné odpovědnosti k ostatním. Spousta lidí mi říkala, že jsem nádherná ( a to i když jsem zrovna vylezla z postele, nebo byla utahaná z klientů ). Uvědomovala jsem si, že všichni „vidí“ Svátost, která už se mnou zůstala a nezmizela jak to je u většiny spirituálních prožitků. Tohle je skutečné. Je to Duch. A ví, proč u mě přebývá. A je cítit stále. Někdy to zkouším jen tak, abych se ujistila, že nezmizel – a on tu je stále a jakmile na něj pomyslím pronikne hluboko do mě. To nejlepší na tom všem je, že Jeho přítomnost se šíří kolem mě a prostupuje i ostatní. Pozoruji to a jsem za to velmi vděčná. Také jsem dostala spoustu dalších rad od Ducha Svatého, jak mám s pomazáním a požehnáním zacházet, co se ode mně čeká a co to přinese. Musela jsem se pomalu začít sžívat s novou rolí.
Od děvčat mi chodí víc „reakcí“ na herkimery, se kterými se léčí, než na samotné setkání s Matkou. A já vím, že tyhle kamínky jsme dostaly právě od Ní, aby se staly jakýmsi zprostředkovatelem Matčiny Lásky pro ty, kteří to potřebují. Ať si říká kdo chce, co chce, kam se na tenhle výlet hrabe Hawai….
Děkuji Ti Meero