Bylo na čase, abych opět vyrazila na duchovní cestu po vzoru Laloby – divošky, která vždy jednou za čas opouští děti a manžela, aby odběhla na spirituállní cestu, jež má za úkol obnovit její duchovní a duševní síly. Sáhla jsem tedy do portmonky a objednala se na zájezd k Matce Meeře. Témat k řešení bylo, je a vždy bude mnoho, proto tady všichni jsme. Nikoliv pro odpočinek, ale pro tvrdou práci na sobě. Uspořádala jsem tedy ve své mysli řadu věcí, které bych ráda vynesla na Světlo a připravila je tak o sílu, a vyrazila jsem na cestu do Němec.
Cesta autobusem trvá asi 9 hodin, bylo tedy spoustu času zavzpomínat na první cestu k Matce. Vybavila se mi nervozita a napětí, které moje nitro tehdy sužovaly, nevěděla jsem kam jedu, co mě tam čeká, jen jsem tušila, že to bude velká změna v mém chápání. Stalo se. Vnitřní život, ale i můj pracovní se převrátily úplně naruby, základní součástí mého života se stala Božská Matka a já konečně přijala ten aspekt svého osudu, kterému jsem se tak moc bránila ve strachu před pýchou. Přesto mě čekal ještě proces jímž bych tuto životní cestu naplnila.
Nyní jsem opět na cestě. Chvěju se vzrušením. Jedu „obejmout“ ženu, kterou dnes chápu mnohem více, než bych si byla kdy schopna představit. Chápu její službu, její bolest, její lásku, její oběť, její srdce. Možná ji vnímám jinak než ostatní, kteří Matku Meeru uctívají, ale nenapadne je se na ni podívat jako na ženu. Cítím k ní lítost. Ona je tou, která pečuje o druhé, kdo pečuje o ni? Jistě má mnoho blízkých, pečujících, laskavých, ale …………. Uvědomuji si jistý rodíl mezi námi. Ačkoliv také své tělo propůjčuji Bohyni a Duchům, aby se tak mohli projevit a uzdravit mé klienty, mohu se také kdykoliv sebrat a jet za personifikací Matky Bohyně – za Meerou – a nechat se od ní „opečovat“. Bez ohledu na mé „kontakty“ s Bohy , je mi jako ženě,jako člověku vždy příjemné, když se i já mohu občas stát na chvíli tím, kdo nejen péči dává, ale i přijímá. Velmi ráda utíkám do „normální“ role,kde jsem ženou, bez duchovní identifikace. Kde jsem inkognito. A tímto únikem pro mě je i cesta k Matce. Uvědomila jsem si to zejména ve chvíli, kdy jsem pozorovala ostatní „duchovní“, kteří v buse byli. Dávali všem najevo kdo jsou, jaké duchovno dělají, co umějí , bylo to jako v panoptiku přebujelého duchovního ega. Necítila jsem se mezi nimi dobře. Vyhledávala jsem ústranní, byla jsem v kontaktu jen se svými žáky (kteří se mnou jeli), a věděla jsem, že nechci být součástí přehlídky, která se kolem mě děla. Vždy když máme s druhými problém, je problém v nás. Přemýslela jsem tedy nad tím a vše sledovala jako neutrální pozorovatel. A brzy jsem pochopila. Tito lidé nemají stejné prožitky a nejdou stejnou cestou jako já a proto každou tuto duchovní cestu berou jako možnost se předvést, udělat si reklamu, ale i se duchovně vyžít s jinými lidmi. Pro mě je životní nutností se tomuto chování vyhnout, neboť neustálý kontakt s Božstvím je pro mě zátěží a vyžaduje „duchovní cestu“, která bude prosta přebujelého duchaření. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem také využívala každou příležitost k tomu, abych na výletech kolem ostatních poskakovala, dělala jim rozbory jmen, léčila je, zasvěcovala, radila……..a kde jsem zůstala já? Vracívala jsem se z takových cest servaná a vyždímaná. Totéž platí pro návštěvy čajovny. Nikdy to nebylo o čaji a příjemném pokecu o neutrálních, normálních věcech .Vždy to bylo o mých „přesčasech“, kdy jsem i po práci sloužila. Lidé vyžadovali, abych nechávala vstupovat božství a používali mě jako telefon nahoru, dokud jsem se nehroutila únavou. Normální život mi tak začal neskutečně unikat a já si ho začala protivit – tím víc mě zatěžoval duchovní život a služba. A právě s tím jsem tentokrát vyrazila za Matkou. Chtěla jsem, mimo jiné, aby mi s tím pomohla a aniž bych to tušila, její léčení započalo mým nastoupením do busu. Ukazovala mi na druhých to, čeho se musím zbavit, ukazovala mi zátěžový aspekt duchovna. Stavěla přede mně zrcadlo, ve kterém se ukazovala tvář ženy, která neurčuje lidem hranice a nechá je zacházet s božstvím jako s veteší. Při dáršanech jsem pozorovala Meeru a obraz „správného“ chování avatarů se doplnil o důležité aspekty. Matka si drží lidi od těla. Věnuje jim „jen“ těch 20 sekund při dáršanu ( 2 hodiny 4 večery). Udržuje je v „bezpečné“ vzdálenosti i tím jaká pravidla nastavila : Všichni musí být ticho, jdou k ní po kolenou, žádný osobní kontakt s Matkou, velmi si chrání svůj osobní život….. Jsou to pravidla POKORY, která je nezbytná. Uvědomila jsem si, že jsem doteď dělala pravý opak. Lidé mě honili po telefonu i o víkendech – často pozdě večer, odrzle zvonili na byt i přes cedulku, že objednávky přijímám pouze telefonicky, pokoušeli se mě manipulovat mnoha způsoby, chovali se ke mně jako ke svému sloužícímu, dokonce mě žena, které patří jedna cestovka, a které jsem nabídlla, že budeme vozit lidi k Meeře, podvedla a okradla o tisíce.Část mi po čase vrátila a ještě se chovala,jako kdybych okradla já ji. To byla poslední kapka před mým odjezdem k Matce. Už tehdy jsem pochopila, že je něco špatně. Že já sama si dostatečně nevážím Durgy, která do mě vstupuje a tak jsem dovolila, aby i se mnou zacházeli lidé jako s něčím samozřejmým. Začalo mi docházet i mnoho jiných věcí, které mi řekla Durga, ale já jim plně nerozuměla. Nyní, na mé druhé cestě k Meeře, se rozjasnilo, větřík odvál mráčky a já poprvé uviděla svůj život v jasném světle. A uvědomila jsem si, že i při sebevětší snaze nejsme jako lidé schopni ihned pochopit všechny hluboké apekty božího řízení, které nám naše životy proměňují.
DARŠAN 1. S napětím jsem očekávala příchod Matky. Když usedla, místnost se naplnila její energií, což způsobilo, že jsem okamžitě upadla do transu. V něm jsem rozmlouvala více jak hodinu s Durgou. I přes bolest v trapézových svalech ( po 9 hodinách v busu nevěděly svaly čí jsou) jsem nerušeně rozjímala a cítila vždy po oslovení Matky obrovské návaly horka. Moje ruce začaly žhnout tak, že jsem měla pocit jako by se propalovaly skrz moje břicho, na kterém v klidu spočívaly. Až přišla moje chvíle. Celá řada se zvedla a mě to probralo z transu. K Matce jsem přistoupila mezi prvními z naší řady. Její něžné ruce se dotkly mých spánků a moje srdce vyslovilo prosbu. Pak se spojily naše oči. Bleskovou rychlostí mezi našimi dušemi proběhl rozhovor, z něhož vzešel můj nekonečný úsměv. Moje oči se rozzářily pochopením a ústa se roztáhla do jasného úsměvu. Duši zaplavila obrovská radost. Poděkovala jsem Matce a v té chvíli se její oči sklonily. Dárašan byl u konce. Dala mi požehnání a to pro mě bylo důležitější než cokoliv jiného. Po zbytek času dáršanů jsem jí děkovala.
DARŠAN 2. Druhý daršan probíhal zprvu stejně jako předchozí. Před Matku jsem poklekla s prosbou, kterou mi poradily šamanské karty pár hodin před tím. Zeptala jsem se jich, co mám právě řešit, a ony mi poradily. Napřed jsem s nimi smlouvala, prože bych ze svého pohledu řešila jiná témata, ale nakonec jsem pokorně přijala moudrost Ducha a poslechla ho. Oči Meery jako by byly větší než kdykoliv předtím. Dohlédla jsem až na jejich dno, k Božské Matce, pak se její oči odvrátily. Odcházela jsem s vědomím, že proces léčení započal. Pár vteřin poté, co jsem usedla na židli propukla jsem v pláč, který se nedal zastavit. Věděla jsem přesně co odchází, a mezi vzlyky jsem Meeře děkovala, že mě vyslechla a zbořila stavidla, která jsem si i přes svůj nesouhlas stále držela. Někdy to tak děláme. Víme co nám škodí, ale cítíme, jak jsme nepřáteli sami sebe. Nedovolíme si zažít osvobození. Proto potřebujeme pohlédnout do očí Božské Matky, ať už jí je Durga, Kálí, Šakti, panna Marie, nebo Isis. Stavidla povolila tak, že jsem musela opustit místnost. Na wc jsem se sebelítostivě a zároveň s léčivým vědomím vybulela. Velkou oporou mi byla žákyňka Radka, která v obavě o můj stav přišla za mnou. Její srdečnost a zprostředkování léčby od její vnitřní bohyně Kálí byly tím nejkrásnějším lidským počinem, který jsem v poslední době zažila. Ukázala mi, jaké podoby může nesobeckost mít. Nejen, že o mě pečovala, ale zároveň sama přistoupila k Meeře s tím, že jí žehnala. Nežádala nic pro sebe ! Přijela, aby poděkovala a vyjádřila lásku Meeře. Užasla jsem. Ó, jak bohatá může být duše člověka! A zastyděla jsem se, že jsem své požehnání Matce posílala jen na dálku, když jsem se po nocích nořila do rozhovorů s Matkou Boží. Poté co nudle přestaly téct jako vodopád a slzy byly osušeny jsme se vrátily zpět do ášramu. Po pár sekundách jsem začala opět slzet a vzlykat. Očista,kterou mi Matka spustila byla nádherným darem, který jsem si vychutnávala do dna. Sladká sebelítosti, bojovníci tě neznají, ale co by za tebe dali….Během pár minut jsem upadla do transu a probrala se až ve chvíli, kdy Matka odcházela z místnosti. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že už je konec. Stále jsem měla před očima její hnědé tůně, které dokázaly pohnout s ledovcem v mém srdci. Pomalu jsem se šourala k autobusu a přemýšlela nad tím, co všechno mi těch pár dní přineslo.
CESTA ZPĚT Cesta busem zpátky trvá vždy kratší dobu. Přesto poskytuje člověku mnoho prostoru po dáršanech k sebezpytování, rozjímání, léčení se apod. Po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že už mi chování druhých nevadí, jako z počátku. Dokonce jsem s nimi prohodila pár slov, vytáhla kartičku z tarotu…. ucítila jsem úlevu, protože jsem pochopila něco o sobě a Durze, o své cestě a předurčení. Není však všem dnům konec. To jistě ne. Ještě mě čeká hodně práce na tomto tématu, abych pak byla schopna jej plně zabudovat do svého života, přirozeně, bez tlaku, tak jak to má být. Už teď,ale vím, že jsem se posunula o obrovský kus dopředu, k lepšímu vztahu sama se sebou, k vyrovnanějšímu vztahu s lidmi, kteří ke mně chodí pro pomoc, k božství ve všem projeveném . A jsem za to ráda.
ÓM DUM DURGAJA NAMAHA.
Comments