• Taisha Tauma

MATKA MEERA I.

Aktualizováno: říj 11

Ještě jednou překontroluji svoje zavazadlo a vyrážím na benzínovou pumpu. Mám štěstí, kamarád mě se svým švagrem vezmou autem na místo určení. Ještě asi hodinku čekáme a už je tu. Pěkný, pohodlný a moderní bus. Sedám si k oknu, příruční batůžek pod nohama, uvědomuji si proudění energie celým mým tělem. Je to směs očekávání, obav, nervozity. Vyrážím za vtělenou bohyní, matkou Meerou. Už před týdnem mi začalo být hrozně zle. Vnímala jsem, jak se měním v démona. Vystřikovala jsem do všech stran nekontrolovatelně zlobu, vztek a beznaděj. Toto běsnění se nedalo nijak utlumit, nebo kontrolovat. Byla jsem odsouzena k pouhému pozorování. Rozhodla jsem se, že tomu nechám volný průchod, nějak jsem tušila, že si mě již Matka připravuje. Bylo to podobné čištění před konstelacemi, ovšem podstatně silnější. Nesrovnatelně silnější……

Nyní, ale sedím na své sedačce a vím, že už mě nic nezastaví. Vítám se s přáteli, kteří jsou i mými žáky. Ráda je vidím a mám dobrý pocit z toho, že toto dobrodružství prožijeme spolu. Jsou mi velmi blízcí, nemusím si před nimi na nic hrát. Rozhlížím se, zda tady ještě někoho neznám. Tváře jsou mi cizí a jsem tomu ráda. Tohle je moje šamanská cesta, nemám zájem, aby mě tu kdokoliv znal. Jedu inkognito. Je to velmi příjemné být sám sebou. Vyhovuje mi to a děkuji Bohyni. Dělám si konečně pohodlí – pokud se to dá o sedačce v autobuse říci – a zavírám oči. Čeká nás 9 hodin v autobuse, naštěstí jedeme v noci. Až nás přivítá den, budeme už v Německu.

Po pěti hodinách jízdy si děláme pauzu, stojím na půdě Německa. Směju se výjevu, který se mi naskytne. Češi berou útokem roští, aby se vyčůrali. Mám pocit jako bych se dívala na Troškův, nebo Svěrákův film a slyším v hlavě: “Ta naše nátura Česká.“ Usměji se tomu a vyhledám své křoví. Na pumpě se totiž platí eurem, což je jednak velmi nevýhodné pro našince a jednak s tím někteří nepočítali a nemají drobné. Jsem hrdá na to, že si coby divoká vlčice značím místo kde jsem byla. Když se nadechuji studeného vzduchu, zaplavuje mě zvláštní pocit. Jako bych nepřekročila pouze virtuální hranici mezi státy, ale i mezi starým a novým životem. Ta hranice je velmi citelná.

Ráno nás autobus vysype v Německu. Máme čas do večera. Poprvé v životě jsem v zahraničí, naštěstí jsem ve škole brala němčinu ( před patnácti lety) a dělala průvodce v jihlavském podzemí, takže snad si řeknu aspoň o horkou čokoládu. Jdeme „plenit“ kulturní památky a obchůdky.

Večer nás autobus veze k ášramu Matky Meery. Nevím o ní skoro nic. Jen pár věcí od žáků. Nechci být ovlivněná kýmkoliv, chci mít vlastní vjemy. Matka žije v podzámčí, je to velká budova, mám pocit, že je už součástí zámku. Kromě nás tam jsou asi i místní lidé a ti, kteří přijeli „na vlastní triko“. Stojíme frontu, nervozita u mě dostoupila vrcholu. Navzdory nevyspání a ne úplně příjemnému počasí mi je fajn. Když vstupuji dovnitř, je tam už plno lidí. Hledám místo v šatně. Nad každým místem s věšáky je cedulka ve třech jazycích. Je na ní moudro, které je pro nás právě aktuální. Můj nadpis říká : „Důvěřuj Bohu.“ U ášramových dveří nás třídí pomocníci Matky. Ptají se, zda jsme tu poprvé. Étericky vyhlížející Němka mě usazuje daleko od přátel, do první řady u oken. Hodinu trvá, než se místnost zaplní. Pomocníci usadí každého tam, kde je jeho místo. Vše probíhá v naprosté tichosti a to i přesto, že je zde cca 250 lidí. Občas je slyšet jen zakašlání, nebo smrkání. Nic víc. Pak vše utichne úplně. Zadní dveře se otevírají a všichni vstáváme. Vstupuje Ona. Většina lidí má ruce v modlitební pozici ( v indii je to spíše pozice pokory, úcty). Napřed ji nevidím a pak se její drobná malá postavička objeví, kráčejíc uličkou mezi řadami. Dívá se do země. Usedá na vyvýšené místo před námi. Sedáme si. Uvědomuji si, jak mi buší srdce. Je to tady. Pomocníci tichými pokyny rukou zvedají první z řad a štelují lidi do fronty, čelem k Matce. Ti si pak klekají a tak už zůstanou až do okamžiku, kdy skončí jejich dáršan. Veškerý pohyb směrem k Matce probíhá vkleče. První tři lidé se přesunují na výšený stupínek k Matce. První z nich si kleká před Matkou Meerou a pokládá jí hlavu téměř k nohám, těch se dotýká rukama. Matka mu položí ruce na spánky a se zavřenýma očima se noří do jeho páteřního kanálu. Vedou v něm dvě vlákna (ida a pingala), na nichž jsou karmické uzlíky. Matka je rozvazuje. Poté ruce spouští, což je signál pro příjemce dáršanu, aby zvedl hlavu a zahleděl se Matce do očí. Tím se otevírá a Matka vstupuje do jeho nitra. Tam rozmlouvá s jeho Duší a čistí některá témata. Pak Matka zavře oči. Je to znamení, že dáršan je u konce a příjemce musí uvolnit místo dalšímu. Počítám čas. Na každého z příjemců má Matka asi 20 vteřin. Poté co se ujistím, že vím, co se ode mě očekává, začínám se věnovat samotné Matce. Prohlížím si ji. Vypadá jako čtrnáctiletá žačka. Je neuvěřitelné, že jí je něco k padesátce. Je jako vyřezaná z alabastru. V její tváři se nic nepohne, ani sval. Nepoposedá, neupravuje si sárí, neutírá si nos, nedívá se okolo. Je jako stroj. Ponořena v hlubokém transu se věnuje pouze tomu, proč sem přišla. Zbavuje nás bolesti a přináší Světlo. Umožňuje Bohyni, Velké Matce, aby skrze ni přišla na Zem. Je její hmotnou schránkou.

Bolí mě zadek. Bolí mě šíje. Bolí mě ramena. Bolí mě všechno. Čas se vleče. Zkouším meditovat, ale mám strach se hluboce ponořit. Každou chvíli nás může pomocník povolat do uličky a já se obávám, že mě jen tak z transu neproberou. Opět si uvědomuji, co všechno mě bolí. Konečně. Příjemný starší muž nám pokyne. Nechávám na židličce kabelku, brýle a šál. Klečím v uličce, Matka proti mně. Jsou přede mnou asi dva lidé. Když je na mě řada ucítím na rameni jemný dotyk. To mě pomocník tlačí zpět do kleku a kyne rukou dvěma lidem. Ti se honem zařadí přede mně a vkleče jdou Matce vstříc. Znamená to, že tento jasnovidný pomocník ( prý jsou jasnovidní všichni) naznal, že tito dva lidé už jsou připraveni a není zbytí. S pokorou se uvolňuji a čekám na pokyn. Místo na vyvýšeném místě se uvolnilo, nic už mi nebrání a tak se posouvám nahoru. Mám srdce v krku. Rovnám si v hlavě o co mám v duchu Bohyni žádat. Snažím se zformulovat myšlenky do krátké věty. A je to tu.

Přesouvám své tělo v hluboké pokoře před Matku. Skláním se před ní a cítím jak se mě dotýká na spáncích. Z hloubi duše plynou moje prosby. Mám pocit, že uběhla jen vteřina a Matka ruce sundává. Zvedám svůj zrak a nořím se do jejích očí. Očekávám hluboký láskyplný pohled, ale setkávám se s temným pohledem, hlubokým, ve kterém se ztrácím jako v děsivém vakuu. Vzduch kolem nás jako by zhoustnul, není co dýchat. Nedokážu popsat co všechno vnímám a vidím, ale není to nic, z čeho bych byla nějak unesená. Matka zavírá oči a já odcházím. Sedám si na své místo. V hlavě roj včel. V duši pusto. Nořím se do svého světa. Během pár minut začíná válečná vřava v celé mojí bytosti. Pokud jsem měla týden před odjezdem pocit, že se měním v démona, pak teď jich byla celá řada. Našeptávají mi tolik negativních myšlenek, že nevím kterou se zabývat dřív. Doslova krajní kritika, pochybnosti o celé téhle záležitosti, výčitky, že jsem vyhodila spoustu peněz, že jsem naletěla, že, že, že……….jasnovidná průvodkyně Matky, Adilakšmí, která sedí hned vpravo za mnou musí vidět temnotu rotující kolem mojí hlavy. Bolí mě už úplně všechno, v ramenou mám křeč, kterou budu muset ještě více jak hodinu vydržet, protože ještě spousta řad u Matky nebyla. Různě poposedám, sjíždím na sedačce a snažím se najít klid. Nakonec se doslova naseru a okřiknu ty hlasy. Už je nechci poslouchat, už jim nedovolím, aby mě táhly dolů. Jsou jen přebytkem od předků, od společnosti, z rodiny, tvrdých životních zkušeností, snůškou sarkasmu a pesimizmu, pozůstatkem úzkostné poruchy, kterou jsem prodělala nedávno – ale to přeci nejsem já! A nikdy jsem nebyla! Nořím se do hlubokého transu a žádám Matku, aby si to všechno vzala. Rozmlouvám s Bohyní a Spiritem a vše jim předávám. Ptám se, proč jsem v očích Matky viděla tak hrozné věci a v zápětí, i dostávám odpověď „Vidělas to, co Matka viděla a odstraňovala“. Vyhrávám. Hlasy utichají. Koupu se ve Světle, bolest v ramenou i těle ustává. Celá místnost se zalívá Světlem, vše vibruje, vnímám atomy vzduchu i těl. Najednou vše vnímám a cítím jako jednu pevnou, stabilní hmotu – a já jsem její součástí ! Něco jiného je teorie, kterou všichni ovládáme. Známe kvantovou fyziku a chápeme, že hmota neexistuje, hranice neexistují atd, ale zažít to in natura a naplno………..nepopsatelné. Jsem jedno s Matkou Meerou, jsem jedno se Světlem, já jsem to Světlo, jsem Svátost, která prostupuje vším. Uvědomuji si zajímavou hladinu svého změněného stavu. Jsem jinde, ale zároveň vím o všem co se děje okolo , jen mě to nepřitahuje mou pozornost. Dívám se na všechno oknem z jiné dimenze. Chvílemi se jen na okamžik vracím do zjevné reality, pak opět prostupuji bránou a vnímám svět Ducha. Matka skončila. Ještě chvíli se všichni pohupujeme v místnosti plné Světla a Bohyně se zavřenýma očima asi ještě žehná nám všem. Pak se zvedá a s pohledem upřeným do země odchází. Zdravíme jí tím, že povstaneme. Je mi fajn a tak beru útokem obchůdek Matky. Mám jasno, jsem Doma. Nakupuji všechny knihy – naštěstí přeložené i do češtiny – vonné tyčinky požehnané Matkou Meerou a nějaké fotky. Odnáším si kořist do hotelu. Na pokoji je mi zase zle. Objevuje se moje stará známá – úzkost- a další tuna pocitů. Sahám po knize Matky a otvírám tam, kam se mi zanořil prst. První na co padne můj zrak je dotaz, co to je, že se člověku po dáršanu udělá tak zle, cítí zlobu, nenávist a další nízké emoce. Matka odpovídá, že to je přítomností Božskosti, která se dotkla lidského srdce. Temnota je tak vyvolána napovrch , aby si ji člověk uvědomil . Ulevuje se mi. I další strany, které náhodně otevřu, odpovídají na moje momentální otázky, vířící mojí unavenou hlavou. Počítám, že jsem nespala – s výjimkou klimbání v busu – skoro čtyřicet hodin, přičemž jsem absolvovala dlouhý pochod po německých ulicích. Neuvěřitelné. Po celou dobu nebylo po problémech ani známky. Věřím, že je za tím dobrota Matky. Usínám s rukama na prsou, cítím jak neuvěřitelně teče horoucí energie. Něco se ve mně změnilo….

Druhý den je celý výletním. Vyrážíme po nákupech, památkách a čumendě. Nemohu sehnat obchod s kameny, což je problém, protože jsem slíbila synkovi kouzelný kamínek. Nahlas říkám –s trochou té nadsázky – „no tak, Matko Meero, prosím tě, ukaž se. Potřebuju obchod s kamínkama, protože bez toho nemůžu domů přijet. Domča by byl zklamanej!“ Udělám dva, nebo tři kroky a stojím nosem proti výloze s kamením. Před obchodem jsou lavice s miskami plnými dalších minerálů. Všichni se smějí. „Tak vidíš, jak to funguje…“. Děkuji Matce , už mnohem pokorněji, a ženu se k jedné z misek. Na vrchu sedí ručně vyřezávaný a ohlazený kámen s rozesmátým andělem. Na druhé straně je napsáno „Anděl ochrany.“ Nehledím na eura a vrhám se po něm. Hlavní kořist mám.

Večer je další dáršan. Jsem již mnohem klidnější, připravená na to, že možná opět uvidím v očích Bohyně svoje vlastní temno. Jsem srozuměná s tím, že mi bude možná blbě, ale jdu do toho s radostí. Zároveň se těším na další nákup v obchůdku. Chci ještě tyčinky a medailon. Bez toho nejedu domů. Sedám si víc dozadu, už tu nejsem poprvé. Snažím se meditovat. Trochu mi tuhnou ramena, ale po tom, co jsem celý den vláčela batůžek na ramenou se není čemu divit. Když klečím u nohou Bohyně, naplněná klidem skláním svou hlavu. Dnes cítím její prsty na spáncích silně a dlouho. Pak vyhledám její pohled. Tvář celá září a oči…….ty jsou naplněné láskou a něhou. Jsem jimi okouzlena, nejraději bych si Matku sbalila podpaží a odvláčela si ji domů. Už neprosím o konkrétní věc. Jen říkám :“Matko, prosím udělej pro mě to nejlepší, co uznáš za vhodné. Otvírám se ti a přijímám všechno. „ Cítím mocný proud a hřeje mě u srdce. Jsem „Doma.“

Od našeho odjezdu domů se často nachytám jak se přiblble usmívám. Jsem mnohem klidnější, a i když jsem si přivezla pořádnou německou chřipku, jsem v pohodě. Napojuji se na Matku a zažívám nemoc jinak než kdykoliv předtím. Neuvěřitelné. O 10 dní později Matku žádám o další dáršan, pokud je to možné a vhodné. Cítím vlny horka, které se šíří celou mou bytostí. To je znamení, že ke spojení došlo. Fajn. Děkuji a přijímám. Půl hodiny nato se poprvé v životě znečistím. Tak rychle a nečekaně, bez jakýchkoliv bolestí, nastoupila očistná fáze – průjem jako bič. Za dveřmi zvoní klientka a já svlékajíc si gatě křičím : “Úž jdu!“ A poprvé blahořečím stavitelům, že naši koupelnu situovali do neobydleného suterénu, kde mám i pracovnu. Poskakuji po jedné noze, jak se rvu do čistého oblečení a řehtám se. Napadá mě, že Bohyně má někdy dost krutý smysl pro humor. Otvírám dveře a prosím Matku, aby to zadržela, dokud nedodělám práci. Klientka nic netuší a odchází spokojená s tím, co všechno jí karty řekly. Já děkuji Bohyni, že to na tu hodinu zastavila. Čeká mě několik dní pořádné očisty, za kterou jsem velmi vděčná. Ukláním se Bohyni , která vévodí východní stěně mého ášramu, a odcházím. Zase se přihlouple culím.

Óm amma Meera Pokud chcete tento text, či jeho části použít na svých www, uveďte jeho zdroj. V opačném případě se dopouštíte krádeže duchovního díla, což je trestné.


Taisha Tauma

www.samanizmus.cz

0 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

EGREGOR

Mnozí z vás toto slovo ještě neslyšeli, jiní jej letmo zachytili, ale nezaobírali se jím, ale jsou tu i tací, kteří nejen, že ví co je...

LALOBA , ŠAMANKY A SMRT

Kdo je LaLoba? Je to archetyp praženy, prabohyně. Je nejstarší a nejdůležitější. V LaLobě je všechno. Snad jste narazili na její jméno v jiné podobě. Vetešnice. Sběratelka kostí.Kostra. Santa Muerte,č

POSVÁTNOST MUŽE A ŽENY A PSYCHOSPIRITUALITA JEJICH TĚL

Nejen díky vědeckému bádání a zkoumání, ale i díky vědomostem starých mudrců víme, že se muž a žena doplňují nejen na fyzické rovině, ale i na mnohem hlubších úrovních. Některé věci, jenž v článku zaz