V příběhu kozy a vlka, ať už se setkají z jakéhokoliv důvodu, je nám hned jasné, jak to dopadne. Vlk se nažere a z kozy nic nezbude. Je to však opravdu vždy tak???? Mladá dívka si utírá usoplený obličej, oči má rudé jako králík a v ruce mačká promočený kapesníček. Terapeut moudře pokyvuje hlavou. „Když on je takový parchant. Bije mě. Tahá si i domů svoje milenky. Když jsem mu včera řekla, že už toho mám dost, protože si zase jednu dotáhnul, a aby ji hned vyhodil, zbil mě před ní. „ Terapeut se ve svém křesle narovná „A proč od něj neodejdete? Už minule jsem vám dával kontakty na organizace, které pomáhají ženám ve vaší situaci.!“ Králičí oči se na něj nechápavě zadívají a zalije je nová záplava slz. „To nejde. Já bych strašně chtěla, ale nemůžu. Nejde to. Když já ho miluju. “ Terapeut pokrčí rameny a opět se v křesle uvolní. Ví, že nemá cenu na ženu tlačit. Zvolila si totiž dobrovolně, a navíc si i velmi oblíbila, svou pozici – pozici oběti.
Na první pohled, nebo spíše poslech, by nám této ženy bylo líto. Chuděra malá, její láska není opětovaná, zažívá neuvěřitelné ponižování a ještě ji muž bije. A to je to tak hodná žena…Každý správný člověk musí být pohoršený takovým osudem. Jenže věci někdy nejsou takové, jaké se nám zdají. Navykli jsme se na svět dívat jedním způsobem a ty ostatní nás většinou nezajímají, nebo se jich neumíme správně zhostit. Možná,že kdybychom se na tuto situaci dívali od začátku tohoto vztahu,nezaujatě, viděli bychom, jak tato nenápadná žena pomalu, ale jistě svých chováním přivedla celkem pohodového muže, který ji miloval, k naprosté devastaci jeho osobnosti. Jak se říká: „Kterej chlap by vedle takový ženský vydržel normální?!“ Možná, kdybychom se od začátku dívali očima tohoto muže, viděli bychom čiré zoufalství z toho, že se jeho milá po nějaké době začala nemile projevovat, jako hysterická a depresivní žena, která si neví s ničím rady, bez přestání žvaní, nenechá muži ani minutu klidu, neustále utrácí jeho peníze za „nutnosti“, domů zanáší „inteligentní“ rady od kamarádek, je žárlivá a silně se podceňuje. No, kdo by si nebouchl? On, nejprve z lásky a odpovědnosti nedokázal vztah opustit, později už to vzdal a začal degradovat na doslova hovado. Kdo je v tomto příběhu oběť a kdo je viník?
Naším tradičním názorem je, ten kdo si jako první začne stěžovat- a vypadá víc zdevastovaný – je oběť hodná litování. Jenže, co když viník sedí na druhé straně města také se svými posluchači a dle svého rozpoložení a vyprávění se právě on jeví jako oběť? Kdo to rozsoudí?
Tak jednak, druhým je do toho prdlajs. Když se dva žerou, nikdo se do toho nemá míchat, pokud ovšem není požádán o nějakou intervenci. V tom případě je na něj celkem slušně přenášena zodpovědnost těch dvou, což se děje mezi lidmi dnes a denně. Známe pak díky tomu případy, kdy došlo k rozvodu manželství, které se dalo při menším zásahu profesionála zachránit, ovšem tím, kdo radil, byla tchyně, nejlépe obě dvě. V takovém rozvodu nejde ani tak o „ty dva“, jako spíše o zástupný způsob obou tchyní, jak si vzájemně zvednout mandle. Nebohý pár, který potřeboval pomoct se tak stává rukojmím dvou zapšklých a pomstychtivých čarodějnic. Ve své praxi jsem takových případů měla nespočet. Jsou doslova učebnicové a je s podivem, že i v dnešní osvětové době, k něčemu takovému může dojít.
KDO JE KDO Když jsem byla malá vyprávěla mi babička pohádku o červené Karkulce, kdy nakonec myslivec vlka rozpáral, nacpal mu břicho kamením a ten, celý žíznivý, naklonil se nad studnou, kamení se převážilo, a „žbluňk“. Kvílela jsem „chudák vlk“a dožadovala se jiného konce. Nikdo to nechápal. Místo, abych litovala babičku a Karkulku, já obulela vlka. Neuměla jsem jim vysvětlit, že ten vlk jen dělal, co je pro něj přirozené. Karkulka přeci nebyla oběť. Ona s ním neměla mluvit. To ona neposlechla maminku. A babička zas měla zamykat a neměla být tak naivní a neopatrná. Existuje však i jiná pohádka o zlém vlkovi, který chtěl sežrat kozu. Ta ho, ale nabrala na rohy a rozpárala mu břicho. V případu kozy, která vlka rozpárala, došlo na rozdíl od Karkulky k vyrovnání. Vlk dělal, co bylo přirozené, a koza odmítla pozici oběti. Tak by to mělo být. V pohádce o Karkulce šlo spíš o pomstu.
A přesně tak je to i v životě, mezi obětí a viníkem .
Navykli jsme se litovat oběť, která ve své podstatě není obětí. Ona si pouze DOBROVOLNĚ zvolila pozici oběti. Proč by to dělala? Je to velmi lukrativní záležitost. Můžete se na všechno vymlouvat. Celému světu dáváte najevo, že nemůžete problém řešit, protože jste politováníhodnou obětí. A tak vás druzí litují, protože na vaši hru přistupují. Jste středem pozornosti. A co je velmi zajímavé, toho, koho svou obětí stavíte do role viníka, VYDÍRÁTE!
Viníci neexistují. Viníky tvoří vyčůrané oběti.
JAK Z TOHO VEN Oběť si musí stejně jako alkoholik přiznat, že má problém. „Jsem alkoholik“slyšíme často ve filmech, kde se právě odehrává děj u anonymních alkoholiků. Celá místnost tleská (hezky po americku) a my máme dojem, že je ten člověk frajer, jak si to upřímně přiznal. Svým způsobem máme pravdu! Odmítl být oběť, dokonce vystoupil před jinými lidmi a šel s kůží na trh. To chce odhodlání a odvahu. To chce bojovníka. Totéž by se mělo dít v případě oběti. Když mě před skoro rokem sejmul léčitel, naplnila mě zoufalost, protože od takového zbožného člověka nečekáte temný spirituální útok, který se navíc svezl po celé rodině. Byť jsem neskutečný bojovník a rebel, v prvních okamžicích to byl takový šok, že jsem se postavila do role oběti – a tím nad mou osobou získal ještě větší moc. OBĚŤ TOTIŽ SOUHLASÍ, ŽE BUDE OBĚTÍ, TJ., ŽE SI S NÍ MŮŽE KAŽDÝ DĚLAT, CO CHCE. Jakmile se ve mně probudilo uvědomění, že v této pozici jsem, probojoval se na povrch spirituální bojovník a začala jsem bojovat .. .už jsem nebyla oběť. Kopala jsem doslova jako vzteklá kobyla a situace se obrátila. Při nedávném vědeckém výzkumu se zjistilo, že lidé, kteří se naštvou, dokážou vymyslet kreativnější a rychlejší řešení než ostatní. (estéti odpustí, ale abychom vyjádřili správnou míru energie nutné k vítězství a kreativitě, musíme emoci správně nazvat. Tedy, musíme se doslova nasrat !) Ti, kteří své emoce kontrolovali, nebo byli apatičtí, či flegmatičtí, byli takoví i v rámci hledání řešení problémů – tedy nepoužitelní a pomalí. Chce-li se oběť změnit na bojovníka, (ve skutečnosti viníka) musí se vytůrovat na maximum vzteky, doslova až do běla, a začít konat. Bez toho zůstane navždy obětí, která hledá výmluvy, proč něco nejde, a očekává lítost. Jejím milencem je pak všudypřítomná sebelítost.
BYL JSEM TO JÁ Velmi zajímavá je také postava viníka. Kdykoliv nám někdo ublíží, máme jej, podle starého vzoru, za viníka – a sami jsme oběti. Ovšem viník je ve skutečnosti ten, kdo se chová spontánně, je takový jaký je a nepředstírá, že je někdo jiný. Jde si za svým (což je správné) a žije dneškem. Dělá to, co si myslí, že je nejlepší. Nás v pozici oběti štve, že si někdo dovolí to, o čem my tajně sníme, a tak ho začínáme manipulovat a vydírat sebelítostí a obviňováním. Jedna velmi hluboká moudrost říká, že : „Vždy budeš viníkem.“ Mnoho lidí tomu nerozumí. Tak si to pojďme vysvětlit na výše uváděném příkladu bité ženy. Z pozice ženy, která by „rozbila“ manželství, byť s tyranem, se jedná o akt sobecký, tedy bude viníkem vůči manželovi, který je přeci, někde v základu, dobrá duše. Možná má pravdu, že je manžel utajený dobrák, to jsme,ale všichni. A má pravdu, že se od takového dobráka dozví, jaká je svině, když od něj odchází. Což se také často děje i nevybíravějšími názvy. Jenže !!! V okamžiku, kdy tento krok žena neudělá, nejen, že zůstává v roli oběti, ale je také viníkem – vůči sama sobě. Ubližuje sobě nejvíce. Pokud bychom tento paradox vzali z duchovního hlediska, je žena povinna být viníkem vůči druhým lidem, nikoliv vůči sobě ! To je největší provinění, z něhož vychází veškeré bolesti života, které zažíváme. Být sám sobě viníkem totiž znamená nemít se rád, pohrdat sebou, neznat svou cenu.
CENA Jenže, jakou vlastně máme cenu? Jinou hodnotou nás oštítkují blízcí, jinou náš zaměstnavatel, jinak se na nás budou dívat naše děti a odlišné obodování můžeme očekávat od svých milenců a milenek. I ta němá tvář si nás nějak zaškatulkuje. Hodnota přicházející z vnějšího světa je tedy subjektivní a tedy naprosto nezajímavá a nijak nás nezavazuje. Naproti tomu hodnota naší duše, našeho duchovního Já, Vyššího Já, či ať už to nazveme jakkoliv, je objektivní kvalitou podloženou faktem, že jsme děti boží ( děti evoluce, chcete-li) a to už samo o sobě něco znamená. Příroda, nebo Bůh, nebo mimozemšťané se podíleli na našem stvoření, vložili do nás svou energii a čas. Jsme lidské bytosti a jsme stvořeni k obrazu „božímu“. Měli bychom se tedy zamyslet nad tím, co nás přivádí k myšlence, že jsme odsouzeni být apatickými oběťmi, které nechají svůj život tak nějak proplout, nebo se budou snažit prostě jen nějak to doklepat do smrti….už aby to bylo za námi, to nespravedlivé utrpení………….. Nevěřím, že ať už byl tvůrcem kdokoliv, tak se s námi patlal právě pro tak nízké cíle, jakými je ponížení a tiché hnití v neuspokojivých vztazích, či situacích. Když si přečteme bibli a staré texty dojdeme k závěru, že i Bůh je pěkný „predátor“ (aspoň v některých částech bible ), který nás obdaroval bojovnou silou. Jen tak pro nic za nic to nedělal. Také nám dal život do užívání, ne přežívání.
KONSTELACE Níže uvedené texty vychází z konstelací, v nichž jsme proti sobě stavěli zástupce za oběť a viníka. U každé z osobností jsme pak udělali záměnu. Ten kdo byl oběť, byl nyní viník. Nejen, že jsme se pobavili všichni, ale také si každý našel svoje chyby a pozice oběti v životě, a zjistil, jak to je s jeho vinou. Uvádím pocity a komunikaci mezi dvojicemi tak , jak jsem ji stíhala zaznamenat.
Oběť č.1 „Viníci jsou všichni, , jsem úplně sama“ ( následuje popis pocitu, že má kila sebelítosti). Oběť nechce nic slyšet ohledně odpovědnosti za svůj život. „Je to hrozně nespravedlivý. Svině!“ ( osoba je značně vzteklá) „Až mě utejraj tak přijdou na to, že byli nespravedlivý!“ „Sama to nezvládnu, jsem malá“ (osoba přiznává, že je jí v oběti dobře, v podstatě čeká až jí začne někdo litovat, to by jí udělalo moc dobře…) Říká „ dělám, že mi v tom dobře není, ale je! Třeba je oblbnu, budou mě litovat. Někdo na vině být musí, já, ale ne!!! Já ne!!! Ještě vám tady začnu klidně brečet, kdybyste náhodou chtěli…“ „Taky se umím tvářit, že nejsem oběť.
Viník č.1 (celou dobu stojí proti oběti a poslouchá) Nevnímá nic. Necítí k ní emoce. Jen říká „to si musí pořešit sama. Já nemám co řešit, jsem v pohodě“.
Konstelace končí. Poznání je jednoznačné. Jediný kdo má problém je oběť. Tzv. viník rozhodně nic nedělá schválně, nebo z nízkých popudů.
Oběť č. 2 Cítí trochu výsměchu k viníkům, že se do té role nechali vtáhnout. „Já jsem tak strašně chytrá, ž vím jak na to, dosáhnout svého cíle, jak to udělat , abych měla z toho to, co potřebuju.“ (zcela jasně vydírá)
Viník č.2 „Ta sviňa oběť je silnější než já!“ ( opravdu velmi překvapená osoba) „Přemýšlím, kam bych zdrhla. Oběť je hrozně zlá, dokázala by i ublížit…“ „Chtěla bych vidět, že má aspoň nějakou slabinu ( osoba si uvědomuje negativní aspekt oběti – v jejíž roli byla v prvním případě a kterou nechápala)
Oběť č.3 Jde okamžitě do kolen, nohy jí neunesou. „Mám chuť říct kurva, co to je za pocit? Bolí mě hlava, jsem jako červ, někdo mě chce zašlápnout“ (vidí nad sebou velké nohy, spoustu lidí, krčí se) „Schovávám se sama před sebou „ (dochází k poznání) „Ono, ale není kam. Schovávám se před strachem ze všeho. Čím víc se snažím, tím víc to posírám. „ Po čase kdy si to zpracovává: Staví se na nohy a chce se jí křičet. Chce být sama za sebe ! (třesou se jí nohy, cítí nejistotu. ) Osobu vedu k tomu, aby řekla, že odmítá být oběť. Řve na celou místnost, ale i přes ten hluk slyší, jak se jí někdo vysmívá , že to nedokáže.( v místnosti je napětí , ale nikdo se nesměje) Uvědomuje si, že jí dá práci říkat druhým ne!! Zavírá oči a odmítá situaci řešit.
Viník č. 3 Těžce dýchá. „úplně mě něco svazuje“ (viník má zavřené oči, pocit svázání začne cítit jakmile se na něj podívá oběť) Viník má stále zavřené oči, chvějí se mu nohy. Klesá do kolen, jakmile se oběť staví na nohy. Viník hlásí, že mu přibyla ohromná zátěž na zádech. Krk má stáhlý a tlak do hlavy. Oběť v tu chvíli vidí, co způsobuje, ale trvá na tom, že s tím nemá nic společného.
Oba nechávají oči zavřené a odmítají situaci řešit.
Oběť č. 4 Cítí uvnitř něco jako strach, pocit, že je ve víru. Jde blíž k viníkovi, přitahuje ji to. Chce v tom víru splynout s viníkem. Viník chce oběť obejmout, ale ta to odmítá, ještě se chvěje a chrchlá. „Já se cítím skvěle, obejmutí viníka mě zatíží. Vzala bych si viníka jako polštář, jsem unavená“ Po minutě přeci jen viník oběť obejme, ta hlásí, že celou dobu se cítila větší než viník. Nyní jsou tak nastejno.
Viník č. 4 Točí se mu hlava, pocit, že je ve víru. Říká, „Už mi nevadíš vůbec, jen z počátku“ Má chuť oběť obejmout. Hodně se směje ztrápenosti oběti, která obejmutí odmítla. Říká „Je mi ji vlastně líto.“
Nakonec se obejmou. ……………………………………………………………………………………………….. Nakonec dochází ke srovnání rolí – bohužel, pouze v této konstelaci. V životě to tak nebývá. Přesto bychom si měli všichni uvědomovat, že každý den se několikrát postavíme do role oběti, méně pak do rolí viníka (to není tolik v kurzu). Přičemž tyto obě role v sobě máme všichni, jsou s námi stále, ať už zrovna dáváme přednost jedné, či druhé. Oběť je viníkem skrze vydírání, viník se stává obětí toho, že přijal roli viníka.
VINÍKEM NEJSI, DOKUD ZE SEBE NEZAČNEŠ DĚLAT OBĚŤ.
Paradox :
VINÍKEM JSI VŽDY. BUĎ DĚLÁŠ NĚCO, CO SE NELÍBÍ DRUHÝM, NEBO JIM VYHOVÍŠ A UDĚLÁŠ NĚCO, CO SE NELÍBÍ TOBĚ SAMÉMU.
Použití článku bez dovolení a uvedení zdroje je trestným činem.