Už ani nevím, co to bylo za den. Vylezla jsem z postele za pomoci kladek a páky, a snažila se vzbudit do plného vědomí. Přepočítala jsem děti, žádné naštěstí přes noc nepřibylo, a vrhla jsem se na přípravu snídaně. V obýváku se rozezněla televize, kterou si snaživě zapnul syn. Sedla jsem si v mírném kómatu na pohovku a přesvědčovala se, že je opravdu důležité děti do školy vypravit. Zvedla jsem oko k televizi a viděla muže s liščaty v náručí. „Zesil to! “ zavřeštěla jsem na syna, který si veškeré ovladače usurpuje a skrývá je na ta nejnemožnější místa. Nijak se nerozrušoval a šouravým krokem se přemístil k ovladači. Cvak. Bodrý muž zrovna vysvětloval, že liščata čeká nemilý konec, pokud se nenajdou dobrovolníci, kteří by se jich ujali. Na pozadí šly obrázky zakousnutých liščátek bestiálními psy ještě bestiálnějších myslivců. Z nebes se mi na hlavu snesla holubice míru, nebo to byl duch svatý, kdo ví, kdo se má v těch ptácích vyznat, a během pěti minut už jsem měla zjištěné číslo na záchrannou stanici. Někdy člověk dlouze plánuje a zvažuje, jindy jej však popadne vyjímečná síla, která všechno vlastně sama zařídí. Tak to vypadá, když člověka osloví bůh a byl to i můj případ. Ačkoliv jsme už dva měsíce domlouvali koupi vlka, zvažovali jsme všechna pro a proti, technické možnosti, výcvik, či zda jsou Karkulky k dostání na internetu, nějak jsme se nemohli rozhoupat. Vlk byl můj sen. Odjakživa. Teď byl na dosah a………něco ve mně jako by brzdilo všemi údy. Liščí čumáček na obrazovce nemusel nic říkat. Nepotřebovala jsem nic zjišťovat. Svou duší už jsem stejně byla na cestě směr útulek. Na mou dychtivou zprávu se mi ozval majitel útulku. Během chvíle jsem věděla, že jsem v rukách správného člověka. Byla jsem podrobena výslechu – důvody, podmínky které máme pro lišče – a zároveň jsem byla ujištěna, že budu prověřena. Moje srdce bylo zamilované do jednoho z těch tvorečků, byla jsem ochotná odevzdat i pin a otisky prstů. Dva dny jsme prožívali peklo. Můj muž, protože jsem mu suše oznámila ,že se jede pro lišče a já, protože jsem čekala na vyjádření stanice. Po dvou dnech se naštěstí majitel stanice ozval a dal nám souhlas. Podmínka byla, co nejdříve přijet. Lišče potřebovalo okamžitě do péče člověka, aby si na něj zvyklo co nejdříve. Jen tak byla možná socializace do lidské rodiny. Pojala jsem to jako bojovou akci, na záchranu ohroženého druhu velryby, rodina prošla rychlovýcvikem (co dělat když divá zvěř prokousne tepnu ), já zrušila veškerou práci a pro lišáka se jelo druhý den. 🙂 Protože jsme věděli, že má být při předání přítomná televize, ohákli jsme se a vyrazili na pětihodinovou cestu směr Rozvadov. Já v oblíbené džísce. Bůh ví, proč jsem zvolila světle modrou. Zatím vše probíhalo podle plánu, rodina se těšila na další dušičku k muckání a já měla pocit, jako bych se měnila v Joy Adamsovou. Touha po drobečkovi byla tak velká, že jsme bez pauzy a o hladu dorazili do záchranné stanice v Tachově. Stanice se vyloupla u lesa, skrytá za domky na konci vesnice. Přivítali nás různí pejsci, tu a tam bylo vidět i kočičky. Vlčáka, který nás přišel přivítat, jsem hned začala strkat do kufru, protože byl tak úžasný, že mě ani nenapadlo ho zde nechat. Mužovi chvíli trvalo, než jsem zvíře zase vrátila. Ve chvíli, kdy jsme vstupovali zúženým úsekem k domku, jsem zahlédla velkou kameru, jak na nás míří. Vlevo byl domek, vpravo garáž a pak začínaly klece se zvířaty. Vypnout hruď, nasadit úsměv, strčit děti před sebe (aspoň něco se za nimi schová) a už jsem vyhlížela lištičky. Následovalo potřesení rukou všech přítomných, konečně jsem mohla pohlédnout do tváře muže, který mi byl tolik sympatický tím, co dělá. Na kameru jsme zapomněli. Pohled na klec s liščími miminky úplně zamlžil naši mysl. Byli jen ti drobečci. Můj muž poklekl, aby z klece o jedenácti drobečcích vybral jednoho pro nás. Jak jsem se později dozvěděla, vzal outsidera, který byl odstrčený od ostatních, sám a zakřiknutý. Slibovalo to, že bude toužit po hlazení a blízkosti. Já zatím šmejdila očima po ostatních klecích, co by se dalo ještě vzít domů 🙂 Mýval, vydra , veverky, to všechno by se mi doma hrozně moc hodilo. Naštěstí mi v náručí přistál ten malý zázrak. Na mojí čistě vyprané džínové bundě přistálo cosi, co mělo nos, uši a kožich plný moči a výkalů svých sourozenců, jak přes sebe lezli. Zápach byl tak oslepující, že jsem chvíli nevěděla, kde je kamera, jež chtěla zachytit ten kouzelný okamžik. Před mým nosem, plným čpějící moči, se objevil mikrofon a z dálky se nesla otázka, proč jsme si pro lišku přišli. Už ani nevím co jsem říkala, snad něco inteligentního a dost greenpeace. Jediné na co jsem mohla myslet bylo, ježiš ten je maličkej a ježiš to je puch, jako u výběhu tygrů v zoo. Matně si pamatuji, že zazněla otázka, zda nechceme rovnou dva, když už jsme vážili takovou cestu a jsem dodnes ráda, že i přes opojení vůní divočiny, jsem byla schopna reálně uvažovat a říct NE děkujeme. Proběhly důležité náležitosti – odčervovací tabletka, poučení o zákonech, které musíme naplnit, abychom mohli mít lišku doma – a už jsme si to zase hnali ku domovu. Když jsem se ohlédla, vlčák mi snad i mával na rozloučenou. Utřela jsem oko nad prázdným kufrem a věnovala se smrdící bytosti v náručí. Protože jsme, kromě dětí, smrděli lišákem oba, byl dost problém kdekoliv zastavit a jít se konečně najíst. Nutné to však bylo, neboť děti už omdlévaly hlady. Lišák odmítal zůstat v mém náručí, ačkoliv jsem byla tak mateřsky rozjetá, že bych ho byla schopná snad i nakojit. A tak můj muž vyndal z kufru auta skládací bedýnku a deku, které vždy sebou „pro sichra“ vozí, a lištička během chvilky usnula vzadu, mezi dětmi. Ruce jsem měla volné, auto však páchlo takže to jistila otevřená okénka vepředu i vzadu. V blízkém městečku jsem se vplížila jako ninja do DM drogerie a vybrala ten nejsmradlavější pánský deospray, abychom zahladili stopy po pižmu. Tváříc se, že tam vlastně nejsem, jsem co nejrychleji zaplatila a s omluvou v duchu se odporoučela. Dodnes by mě zajímalo, co si prodavačka asi tak myslela. Ve chvíli kdy jsme se nastříkali voňavkou, zalitovali jsme. Zlaté liščí pižmo. Když jsme se přestali dusit tím nervovým plynem za stopade , provětrali jsme oděv ještě trochu na vzduchu a vyrazili na oběd. Předcházela tomu však hádka, kdy jsem trvala na nechození do stravovny, kde mají škrtlého psa, zatím co mi muž vysvětloval, že na to kašle, protože máme lišku. „Ale strašně smradlavou, neodčervenou a nenaočkovanou“ namítala jsem a viděla nás jak prcháme před rozlíceným davem hysterických strávníků. Muž nakonec podlehl mým argumentům a zastavili jsme u benzínové pumpy, kde i vařili. V celém lokále jen jeden strávník , zbylé stoly volné, to byl kauf. Lišáka jsme propašovali v bedýnce na jednu z židliček, přikryli ho dekou, aby se nebál a k plné spokojenosti jsme se nafutrovali. Liščí mordička ucítila kuřecí a vystrčila čumáček. Ňuf, ňuf, ozývalo se z bedny. Muž vzal kus čistého masa a lišák mu ukous i kus prstu. „Jejéé, on papinkááá“ rozplývala jsem se zatím co si muž prohlížel svůj prst. Další kus masa už dal větší, takže k dalšímu nedorozumění mezi divokou zvěří a člověkem už nedošlo. Věděli jsme, že si nás právě lišák omotal kolem prstu. Definitivně. Doma jsme okamžitě zamířili k veterináři, který má mnohaletou praxi v zoologické zahradě. Jak nás viděl už se smál. Myslím, že i kdybych si přivedla krokodýla na vodítku, nedivil by se. Smrdící kupu chlupů prohlédl, odčervil, odblešil (ačkoliv blešky lišáček neměl) a objednal nás na očkování. Na mou trapnou otázku, zda nemůže mít zvířátko vzteklinu, mi lékař odpověděl, že nikoliv a vysvětlil mi, jak se to má se vzteklinou. Značně se mi ulevilo, ačkoliv jsem měla podobné informace od přátel. Doma jsme se rozdělili na dva tábory. Já a lišák jsme se šli koupinkat a děti fotily, filmovaly – z čehož žádný záznam nezůstal, neboť syn špatně zmáčknul spoušť kamery. Vyřídila jsem si to s ním tak, že dozajista nezapomene v dospělosti nafotit a nafilmovat první krůčky svého dítka, první vypadlý zoubek, či první koupání. Tím jsem si jistá. Druhý tábor – otec a dcera – chystali klec projektovanou na vlčáka, s úplně novou přepravkou, dečkou a kočičím záchodkem. Něco jsme kupovali cestou, až když byla představa, jak je lišák mrňavý. Koupání zvládnul úžasně, byla jsem hrdou matkou měsíčního batolete, které mě stihlo poškrábat prsa, sápajíc se z vany ven. Ale za ten výsledek to stálo. Konečně jsem viděla LIŠÁKA v plné jeho kráse. Kožíšek měl hnědavý, asi aby v přírodě dobře zapadnul do podrostu a byl v bezpečí. Trochu mě mrzelo, že není zrzavý, ale věděla jsem, že stačí počkat až odroste. Na konci ocásku se skvěla bílá skvrnka a nad tím vším dominovala ooobrovská ouška. Paraziti, neparaziti, liščí tasemnice sem, nebo tam, celého jsem ho zulíbala.
PRVNÍ NOC Lišáček v noci plakal. Kdo nikdy neslyšel lišku plakat, nepochopí jak to dokáže rozložit rodinnou pohodu. Tesklivé u-u-u-u-u-u- a o-o-o-o-o, alíkvótní tóny vibrující zdmi bytu, slyšitelné nejspíše až na náměstí, rvaly nejen srdce, ale i ostatní orgány celé rodiny. Naslouchala jsem zvukům zvenčí a čekala, kdy před domem zastaví policejní auto, zavolané vyděšenými sousedy. Naštěstí máme asi hluché sousedy. Napojila jsem se na Spirit a požádala o správný přístup ke zvířeti, aby nebylo traumatizované, neboť prožívá v novém prostředí a poprvé samo, temnou noc a zároveň, aby to bylo nejlepší pro jeho výchovu u nás v rodině. Přišlo mi, abych za ním šla a pomazlila ho, dala mu dobrotu a s klidným, ne provinilým, hlasem šla spát. Učinila jsem tak a lištička pochopila. K ránu se pak situace opakovala, stačilo však zašišlat a maličký usnul. Další noci se různě střídaly, ale bylo vidět, že den ode dne je klidnější a velmi rychle chápe situaci. Další radou bylo, obrátit mu noční rytmus s denním a tak jsme ho přes den vždy utahali tak, že večer padl a v noci spal jak kdyby dostal opium. Co nás extrémně překvapilo bylo, že už druhý den přišel na to, k čemu je kočičí substrát a začal chodit na záchodek. Jásala jsem stejně, jako když se synovi podařilo poprvé postavit na nožky, nebo když si dcerka coby novorozeně pucnula a přestalo ji bolet bříško. Z části probděné noci byly odpuštěny a lištička se rychle adaptovala. Lišák dostal jméno Ferina, podle Lišky Bystroušky. ‚Od té doby získalo jméno mnoho podob, jako například „Feroslave!“ když něco provede, „Ferdíku“ když nás dojme, „Ferinku“ když mi dá pusinku a „Ferinéééé !“když ukradne někomu jídlo z talíře a prchá v dál. Také ho častujeme zdrobnělinou „lišáčkuuuu“ když škemráme, aby vylezl z pod skříně, z pod postele, nebo z jiné nedostupné díry v bytě. „Lišáááku!“naopak slyší, když „strká“ našeho psa zezadu přes byt, aby si ujasnili dominanci. Náš pes je bohužel blb a tak je tím vespod. Kocouři naopak lišáka naučili velice rychle, co je pravý a levý hák.
ÚŘADY Mít doma lišku není jen tak. Je to zvíře divoké, náležející státu a jako takové si ho nemůžete domů jen tak přinést, i když to tak většina lidí dělá. Už chápu proč. Musela jsem na úřad, abych ohlásila, že je liška v naší péči, kde jsme ji nabyli, že je očkovaná, že je čipovaná a že připravujeme výběh. Na úřadě ještě takového magora neviděli a tak jsem dámám trošku okořenila den. Na ochraně přírody nevěděly úřednice kam by mě poslaly. Putovala jsem do protějších dveří k myslivcům. Přivítal mě od pohledu nimrod, velmi příjemný distingovaný pán, který mi předčital zákon – jež jsem už znala z paměti, neboť jsem se připravila dopředu – a s dalším doporučením jsem putovala do předchozích dveří. Tam dámy opět propadly zoufalosti a volaly do dveří naproti, „cos nám to provedl !“ Bavila jsem se situací. Naštěstí jsem opravdu narazila na úžasné lidi, kteří byli ochotní až bych řekla za hranici povinností. Odcházela jsem s tím, že úřad si zatím pozjišťuje co s liškou doma a já mezitím obvolám KVS, která se stejně musí vyjádřit jako první. Pokud projdeme u KVS, projdeme všude. Lékařka na KVS byla také velmi vstřícná, hned mi řekla co vše liška potřebuje a musí mít – tím výběh v hodnotě deseti tisíc vystoupal na padesát – a poradila mi, kde najdu potřebný zákon s podrobnými požadavky na chov. Laskavě mi také sdělila, že kdyby měl lišku v majetku myslivec, toto vše bychom podstupovat nemuseli. Mírně nahořklý pocit ve mně zanechal fakt, že kdybych já tele napsala do papírů, že chci lišku za rok zabít kvůli límci, nikdo nic šetřit nebude, výběh se stavět nebude muset – rozhodně ne tak megalomanský – a byl by klid. Stejně tak, kdybych řekla, že jsem nimrod, či mám nějakého doma, liška by v tu chvíli nikoho nezajímala. Ani ochránce přírody – odbor týrání zvířat. Jako myslivec bych mohla lišku denně vystavovat psí agresi a zubům a bylo by to zcela humánní. Shodou náhod, jež jsou často řízením milostivého osudu, jsem v přízni vypátrala myslivce a liška se stala jeho majetkem. Odpadly tak byrokratické obštrukce, koza se nažrala a liška zůstala celá. 🙂 S potlačenou vzpomínkou na ostatní lištičky, které neměly to štěstí co Ferda, jsem vykročila vstříc zajišťování výběhu, kterým bez problémů trhneme i výběhy v zoo u hyen.
ŽIVOT S LIŠKOU V životě jsem neviděla tolik růst zvíře. Kromě krajty tmavé, ta se po každém krmení svlékla a v teráriu byl vždy „nový“ had, o půl metru delší a o kus tlustší, až jsem se jednoho dne neodvážila do terárka vlézt. Lišák je něco podobného. Roste před očima a to nepřeháním. Kšíry, které měl po fretce mu vydržely měsíc, pak už byly malé a tak je pro jistotu rozkousal. Koupili jsme nové, z kůže, posázené rubíny (samozřejmě že ze skla) a lišák se nám z nich vyvlekl. Mít lišku jištěnou suchým zipem opravdu není moc moudré. A tak dnes chodíme s dvojím jištěním a na dvou vodítkách, i tak mám co dělat, abych ho udržela. Protože jsem už vychytala nějaké jeho metody úniku, které ovládá, neboť jde určitě o inkarnaci Houdiniho, vodím ho venku jen já. Loví při tom kameny a nosí si je sebou, pak vyhrabává myšáky a brouky, vše pečlivě očichává a ochutnává. Musím dávat pozor, aby nesnědl něco, co by mu neudělalo dobře. Procházky probíhají v noci, protože liška, ačkoliv je velmi chytrá a ochočitelná, má stále silný pud sebezáchovy. Jakýkoliv zvuk – vlak – který nezná, nebo pohyb – jezdec na kole, chodec – jej tak vyděsí, že je schopen i při své hubené konstituci trhnout vodítkem a vytrhnout se mi, nebo mě sejmout k zemi. Naučila jsem se naslouchat všem zvukům a předvídat jeho reakce. Dřív než stihne zareagovat, přičapnu si a začnu ho tlačit jemně do trávy a hladit. Můj hlas ho odvádí od nového zvuku. Tohle už máme zmáknuté dokonale. Syn mi při tom pomáhá. S dcerkou je to horší, neboť neumí být v klidu a tak je spíše rušivým elementem. To se, ale podá. Doma je lišák naprosto spokojený. Napřed přijal klec jako svou noru a běžel se tam schovat vždy, když se mu něco nelíbilo -nebo někdo, například návštěva. Později pochopil, že celý byt je jeho nora a to už mu zůstalo. Lítá mezi místnostmi, jednou spí pod skříní, podruhé pod postelí v děcáku, pak zase na pohovce. Objevil taktéž okna a chodí vyhlížet dění venku. Kromě šňůry na nabíjení mobilu nepřežužlal nic. Je to zlatíčko. Kdo jste kdy slyšeli, že liška se nedá ochočit, nevěřte tomu. V prvních týdnech nechápal, že mu chystám jídlo jak rychle to jen jde a vždy mě kousnul pod koleno a pak pod druhé. Jako „haló dej jídlo, nebo bude zle!“ Bolelo to, neboť lištičky mají zoubky jako piraňa, ale pro něj bych vytrpěla cokoliv. Můj muž však zavelel, že takhle to nejde a začal lišáka učit, že tohle nesmí. Opět, do druhého dne, pochopil lišák co je SEDNI a od té doby to sám dodržuje. Trochu nás tím vydírá, neboť kdokoliv něco konzumuje, stává se terčem zrzavého vyděrače, který si před strávníkem sedne a čeká na příděl. V očích je mu vidět, že vůbec nepochybuje o účinnosti této metody. A má pravdu. Kdo by to vydržel byl by bez srdce 🙂
PUBERTA Lišky dospívají velmi rychle. Prcek se podle všeho narodil v dubnu a na vánoční svátky už bude plně dospělý a tzv.oddělený od matky. Jsme teď tedy v období puberty a tak mě lišák pomalu chystá na to, co mě čeká za pár let se synem a později i s dcerou. I když upřímně doufám, že nebudou dělat stejné věci jako lišák. Když ho v noci dáme do klece – koupili jsme klec mnohem větší, vešel by se do ní v pohodě vlkodav – začne lišák anarchii. Napřed začne hrabat neuvěřitelným tempem ve stelivu a vydrží mu to i hodinu. Tempo jeho pacek je zničující a ještě horší je, že v kuchyni není vidět na krok. Bělavý prachový opar je až ke stropu, liška není vidět, jen slyšet. Bílá vrstva prachu pak sedí na všech plochách v celém bytě. Protože jsem se skoro po prvním pubescentním ataku málem zhroutila a v slzách utírala celý byt milimetr po milimetru, začali jsme hledat lepší a lepší podestýlku. Ačkoliv je na většina napsáno 100% bezprašné, není to pravda. Po několika dalších prachových bouřích, vždy s novým bezprašným stelivem, jsem začala zvažovat i žaloby na dané firmy. Naštěstí to vždycky vydýchám a jdu dál. Opět přišla rada z hůry a já začala na noc dávat lišákovi papírové ubrousky (ty na ruce). Hned pochopil k čemu to je a já si oddychla. Také se to lépe uklízelo než písek. Takhle vezmu hovíno do papíru, nebo počůrané ubrousky prostě vyndám a hodím do koše. WC tak vůbec nesmrdí. Krom času, kdy udělá lišák potřebu, to se pak line libá vůně celým bytem. K naši „radosti“ začal lišák kadit v noci. Na to jsme si postupně zvykli, protože stačí ráno kouknout do těch očiček a na obrovská ouška a vidět, jak vás zvíře vítá štěkáním, kňučením a mohutným vrtěním ocásku a odpustili byste mu i genocidu. Náš malý poberta však přišel na to, že vše čím nás štval už máme zmáklé a tak přitvrdil 🙂 Protože má wc udělané z plastového boxu, převrací jej dnem vzhůru a celou noc vydrží bubnovat stakato předními pacičkami do boxu. Po třech nocích to muž nevydržel duševně a box mu vzal. Liška dostala papíry do rohu klece a noc byl klid. Než lišák přišel na další psychický teror. Klec má totiž plastové dno………asi vám hned došlo, na co přišel lišák taky. Hrabe tedy plast dna klece a k tomu válí sudy s přepravkou, kterou tam má na spaní. Stejně zachází s miskou na vodu. Na moje ranní „Ferinoooo cos to zas provedl, tys tam rozmatlal hov…..“ začne kroutit ocáskem, očičkama a ouškama a já sklapnu, kleknu s desinfekcí a hadrem v ruce a uklidím to. Mezitím mě lišák bravurně přeskočí, přičemž mě porve zadními běhy záda, oběhne rodinku, vytáhne děti z postýlek a počůrá pohovku. Ano, počůraná pohovka a několikrát postel je další z pubertálních radovánek. Našemu lišáčkovi narostly ze dne na den kouličky a tak přeráží ostatní samce, což je můj muž, syn, pes, a dva kočičáci. Trochu mi lichotí, že jim tak oznamuje, kdo je můj partner, ovšem už méně polichocena klečím na matraci a desinfikuju, až se ode mě práší. Praní mě také nikdy moc nebavilo a denně vyprat několikrát postel, přehozy, peřiny, polšáře………..není tím, po čem bych toužila. Noční útoky Feroušek dovedl k dokonalosti a tak jsme s pytli pod očima a nervy v háji došli k rozhodnutí, že takhle už to nejde. Ferda dostal druhou klec do koupelny v přízemí a na noc jsme ho tam s bolavým srdcem dali. Muž dokonce utřel slzu. Celou noc jsme stejně nespali, protože jsme měli pocit viny a chodili jsme naslouchat na schodiště, jak to naše miminko dozajista trpí, vyje, štěká, pláče a zoufale bije mordičkou o mříže. Prdlajs ! Hajzlik jeden! Jak necítil naši přítomnost, zalehl a spokojeně schroupal piškoty a masové tyčky. V pohodě přečkal do rána a ani nás netrestal hovínky roztahanými po kleci. Druhou noc to samé a všechny ostatní také. Nemluvě o vítání ráno, to je jak když vám přijede dítě z vysoké v Anglii jedou ročně domů. Líbání, kňukání, honička po bytě se zvířátky a dětmi…..počůrání pohovky. To ho zatím nepřešlo 🙂 Věřím však, že když jsme doteď přečkali všechny nepřízně výchovy nového člena, zmákneme i tohle. Nejpozději po vánoční kastraci. A pod stromeček si nadělíme novou pohovku 🙂 V té době už bude mít lišáček i venkovní sídlo, se skalkou, padlým stromem, písečkem, a možná i jezírkem. Hezky zastřešené, aby se mistr úniků nevydal na výlet, a s dvojnásobnou metráží, než předepisuje zákon.
CO DODAT Nikdy, za celou dobu co lišáka máme, jsem nezalitovala toho, že jsme si jej dovezli. Ani když mi ukradl párek z talíře a zapatlal s ním právě vypraný přehoz, ani když jsem byt desinfikovala a zbavovala prachu z podestýlky, dokonce ani tehdy, když jsem s pláčem čistila počůranou matraci v posteli, kde spí malá. Záchrana tohoto života je pro mě víc, než zatracená matrace, pohovka, nebo cokoliv, co ještě vezme doma zasvé. Také jsme objevili super podestýlku – piniovou kůru – která vydrží v bedýnce až tři dny, neuvěřitelně zadržuje pach a NEPRÁŠÍ.
článek sdílejte s uvedením zdroje 🙂 díky
Comments