Ve svém prvním povídání o našem novém rodinném členovi Ferinovi, jsem zmiňovala zejména začátky našeho soužití a všechno, co to sebou přineslo.
Dnes bych si dovolila rozšířit vaše vědomosti o tomto tvorovi, tedy lišce obecné, o další, pro vás nepochybně důležité informace (neboť jak jistě všichni víme, je naprosto běžné mít doma lišku, tedy se vám informace budou hodit ) 🙂
Zároveň bych vás ráda provedla naší domácností, v níž žijeme nejen s liškou, ale i s dvěma kocoury, kočkou, psem, potkanem, šesti hady,gekonem, králíkem a ježkem. Máte-li pocit, že to je moc, vězte, že před početím druhého dítka jsem měla doma 23 zvířat, desítky myší a stovky sarančat nepočítaje. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout duševně i fyzicky. Snad, že mi tyto malé živůtky pomáhají zpracovávat tíživou energii, spojenou s mou léčitelskou životní dráhou.
Prvotní pokusy lišáčka, přivést mě do blázince čůráním na novou pohovku, brzy ustaly. Objevila jsem totiž, že mikroskopické stopy po předchozí „nehodě“ zůstaly ve škvíře mezi dvěma díly sedačky a tak se lišák choval vlastně přirozeně. Jak jsem na to přišla, se ani neptejte. Rozhodně jsem díky tomu zjistila, že můj čich se vyrovná čichu jakéhokoliv jiného predátora, neřkuli, že všechna tato zvířata hravě strčím do kapsy. Jsem tak dnes vděčná mým předkům za tak výrazný nos, jež mi bude dozajista i v budoucnu k užitku.
Od té doby, co jsem sedačku vymydlila několika druhy desinfekcí, už ji lišáček neznečistil. Přesto jsme opatrní a našeho ušatého miláčka nenecháváme ani chvíli bez dozoru. Co kdyby si to sekání dobroty rozmyslil.
Jakmile si lišák zvykl nekousat mě pod kolena a spořádaně počkat na svůj příděl jídla, přišel s novou metodou, jak vyškemrat něco lepšího, než chystám kočičákům a psovi. Přijde ke mně, když dávkuji baštu do misek, natáhne se nahoru na linku, přičemž se předními běhy chytne desky jako zdatný horolezec a položí si hlavičku na linku. Je to tak roztomilé a odzbrojující, že neodolám a šoupnu mu trochu toho masíčka navíc. Přísahala bych, že na mě vždy mrkne, zaleskne se mu očko jako lišákovi Foxovi a už metelí do klece, kde má klid na hodokvas. Co si náš vulpes nikdy neodpustí jest vyluxování misek kocourům a to hned poté, co snědl svůj příděl. Napřed jsem nechápala, proč ti kocouři v kuchyni tak prskají a syčí, když se mají jakože nacpat, ale když jsem se šla jednou podívat, bylo to hned jasné. Ferísek stál na stole, kde mají kocouři misky – aby jim to jako nikdo nesnědl – mrskal oháňkou a mlaskal, až se hory zelenaly. Musela jsem ho mírně plácnout po zadečku, aby neochotně seskočil ze stolu – a šel probrat misku psovi.
Náš pes, to je téma samo pro sebe. Jde o tzv.pomeraniana, tedy rasu oranžového trpasličího špice. Napřed chtěl lišče zakousnout, ale začala jsem rozdělovat hlazení a péči oběma stejně, za mocného chválení psa, až mu prostě došlo, že lišák není nepřítel. (dnes už to asi vidí jinak, ale díky velikosti Ferouška mu nezbyde, než to prostě tak vzít). Z pejska a lišáka se stali přátelé. Lišáček psa radostně zakusuje a pes s vytím utíká. Ačkoliv to vypadá děsivě, za chvíli se role obrací a zdrhá lišák a pes mu chňape po ocásku. Ještě lepší divadlo se nám naskytne, když se bytem rozlehne rachot a kolem nás proběhne kosmickou rychlostí pes, za ním lišák, za ním jeden kocour a za ním druhý kocour. Doběhnou do dětského pokojíku, odkud není úniku, chvíli je slyšet řecko-římský zápas a pak opět za mocného dusotu se bytem, ovšem opačným směrem, prožene stádo v pořadí : kocour, druhý kocour, pes a za nimi lišák. Takto si několikrát vystřídají své pozice, proletí bytem, my posbíráme spadlé židle a hrnky, utřeme rozlitý čaj a pak zase zavládne klid. Většinou to rozčísne nejstarší kocour. Je to kříženec Sibiřské kočky, je mohutný, snadno by zastal roli sumo zápasníka. Je doma služebně nejstarší a tak ho respektuje i Ferda. Kocour se naježí, vyskočí na okno a odmítne se zápolení účastnit. To je znamení i pro ostatní účastníky, aby se pomalu rozešli, jako stávkující, které rozehnala vodní děla. Jen lišák ještě většinou zkusí kocoura vyhnat z okna, ale po několika fackách to většinou vzdá a uraženě zaleze pod skříň. Pes je tedy přítelem číslo jedna, dokud ovšem nebudeme zmiňovat jídlo. Časté útoky lišáka na psí misku způsobily pejskovi žaludeční neurozu. Jakmile se nají, vyzvrací celý obsah žaludku. Napřed jsem měla v podezření otravu. Poté nevhodnost stravy a tak jsem skoupila obchod s granulemi a masovými konzervami, až mě neustálé uklízení zvratků donutilo vařit maso doma. Všechno šlo napřed do psa a za chvíli ven. Ačkoliv pes všechno vyzvrátil, nejevil ani po dvou měsících známky slabosti, nebo nemoci. To nám bylo podezřelé. Následně jsme vysledovali toto. Pes ve strachu před nájezdníkem se zrzavým kožichem všechnu stravu zhltal jak smyslů zbavený, přičemž asi napolykal moc vzduchu. To bylo důvodem následného vydavování potravy. Jakmile však lišák opustil svou ubikaci, odebral se pes k jeho misce a s klidným svědomím vyluxoval zbytek. Ten mu ovšem bylo líto vyzvrátit. Vždyť si to tak pracně ukradl…..Tudíž jsme se uklidnili a necháváme situaci volný průběh. Jen pejskovi dáváme menší granulky, menší množství, značně zalité vodou a držíme lišáčka v klícce, než se všichni nabaští.
Co se musí lišáčkovi nechat, má gurmánký jazýček. Hladovec zrzavá totiž hned tak něco nesní. Obsah misky pečlivě očmuchá a pokud nazná, že by to jako šlo, pomalu to do sebe nasouká. Nedej bože, abych mu nabídla jiné granulky, nebo mu na ně nedala šťavnaté masíčko, či konkrétní značku kočičích kapsiček. Ohrnul by pysk, zalezl zklamaně do svého pelíšku a loupl by po mně zklamanýma očkama. Ten pohled bych vám nikomu nepřála vidět. V podstatě to vypadá, jako by se s námi loučil, protože si pro něj pomalu přichází smrt. Hérec jedna! Vina se mi zahryzne hluboko do duše a s pocitem rozervanosti jdu připravit něco lepšího, za co mě Ferda odmění mlaskáním a vrtěním ocásku. Kocouři jsou potvory, protože jakmile to odmítne lišák, sednou si vedle misek a třeští na mě očka po vzoru Ferdy. Je to pečlivě propracovaný komplot. S povzdychnutím vysypu obsah všech misek a připravím novou, lepší dávku. Pak doma teprve zavládne spokojenost a mír. I bez dýmky míru.
Tím to ovšem nekončí. Totéž se opakuje večer, kdy se zvířectvo i rodina seběhnou na večeři. Lišák profituje z našeho neustálého pocitu viny, že ho dáváme spát do druhé ubikace v dolním patře a tak na noc vyfasuje nejen večeři, ale i pár piškotků. Na ty si už tak zvykl, že kdyby je nedostal, urazil by se. Jak to vypadá, když se lišák urazí? Odmítne se s vámi bavit. Marné jsou vaše pokusy si jej pohladit, nebo si s ním pohrát. Ucukává před vaší rukou, jako by byla jedovatá a většinou i zaleze pod pohovku, nebo skříň, aby dal najevo, co mu můžete. Když je tedy přenášen do svého druhého příbytku – ano přenášen v náručí a za neustálého pochlebování – dostává i piškotky coby úplatek. Za ten se odvděčí druhý den ráno mohutným štěkáním a radostným mrskáním ocásku. Ouška sklopí dolů, otevře tlamičku a tesklivě vyštěkává a-a-a-a-a-a-a-a. Naučila jsem se této řeči, kterou pomalu učím i děti, a vyjadřuji mu stejným způsobem radost nad shledáním. Přitom skláním hlavu jako samička a můj divoký sameček mi čumáčkem čechrá vlasy. Podívaná to musí být zábavná, takže jsem ráda, že se to odehrává v soukromí.
NOVÍ OBYVATELÉ
Ačkoliv jsem celý vesmír zaříkala, aby mi už nedával do cesty opuštěná ježčí mláďátka, že nejsem jediná na této planetě, kdo se o ně může před zimou ujmout, šoupli mi hned zkraje podzima jedno před dům. Dá se říci, že až na vyjímky, máme každý rok jednoho, nebo dva ježečky v péči. Přesto jsem tak malého ježka ještě neviděla. Doma jsem vedle něj dala krabičku větších sirek a byli vedle sebe jako „dvojčata“. Ježčí miminko jsme okamžitě vzali k našemu veterináři, který je nám oporou už více jak dvacet let a nechali jsme bodlinku odčervit. To je totiž velmi důležité. Jakmile začnete ježečka krmit bez odčervení, červi se nažerou, narostou a ježeček uhyne. Ježek se tedy stal novým obyvatelem naší domácnosti,což brzy zjistil Ferda. Zkoumavě si bodlinaté zvíře očuchával, jenže ježeček nadskočil a Ferda prchal s popíchaným čumáčkem. To ho, ale neodradilo a dál uvažoval, jak tu zajímavou hračku ulovit. Ježek má obydlí v plastovém boxu, v naprosto stejném, jaký má lišák jako záchodek. Proto se hned zrzek ujal box převracet pacičkami, neboť má už několikaměsíční praxi, jak toho dosáhnout. Jakmile však ježura znovu nadskočil a zaprskal, liška podšitá se dala na úprk. Totéž se opakovalo, když jsme si o den později přivezli domů králíčka. Pokud nás máte za blázny, nebudu vám to vymlouvat. Nikdo normální by se nepřipravil o zbytky volného času tím, že dobrovolně kydá záchodky a pelíšky tolika zvířatům. Na druhou stranu, nebýt toho, bála bych se úzkostlivě bacilů, nedej bože, abych do něčeho eklhaft sáhla. Dnes si zvířata vybírám podle toho, zda se mi jejich hovínko vejde do ruky. Proto si můj muž může být jistý tím, že se jednou neobjevím u dveří se slonem.
Králíček měl být pouhá ukázka zvěře na venkově,kam jsme byli známými pozváni. Jakmile ho však naše dcerka dostala do náruče, králík zgumovatěl, nechal se položit na záda a tak zůstal více jak hodinu,přičemž s ním malá lítala kolem výběhu s daňky, kolem slípek a hus. S mužem jsme po sobě pokukovali,ale bylo nám jasné, že „Tohle tedy sebou nepovezeme, to ani náááhodou!!! Víš jak to páchne?! Měla jsem tři! A jak dospějí začnou kousat a kopat. Jsou to zákeřný bestie.“ Snažila jsem se přesvědčit muže, děti a sebe, že jest to zvíře nebezpečné a obtížné. Při odjezdu jsem ještě obzvláště nahlas zavelela, aby dcerka králíka vrátila, protože musím být z rodiny ta rozumná, jenže slzy v jejích očích a slzy v očkách králíčka rozhodly. Zeptala jsem se známých odevzdaně, zda nemají nějakou krabici a bylo vymalováno. Králík zůstal v dcerčině náručí další hodiny,přičemž poklidně chrupkal ležíc na zádech. Tohle jsem ještě v životě neviděla. Musím říci, že mi ta bílá koule chlupů přirostla k srdci. Králík za námi běhá jako pejsek a naše malá si s ním může dělat co chce. U mě, nebo manžela se snaží králík odhopkat a zkoumat okolí. U Miušky se zavine jako trilobit, zvláční a přivírá očka blahem. Coby matka se dmu pýchou – dcera je zkrátka po mně, zvířecí máma 🙂 Lišáček však není stejného ražení jako my a od prvního dne se snaží jistit, jak se otvírá klec. Jeho důmyslnost je přitom inspirativní, o trpělivosti nemluvě. Jsem si jistá, že má klec natolik prozkoumanou, že by ji mohl do detailu zpaměti nakreslit. Nikdy jsem tedy nečetla v odborné literatuře, že by měla mít liška chápavé tlapky,ale náš Ferda je všeuměl. Jedinkrát viděl jak otvírám malá dvířka ve vrchní části klece a už se to pokoušel packou zopakovat. Po několika pokusech dvířka zavrzala, jak se nadzvedla, a mě ruply nervy. Pořídili jsme megaklec se speciálním zavíráním a králík se odstěhoval do dětského pokoje, kam má lišák, tím pádem, zakázán vstup. Doma tak opět zavládl klid a mír. Králík tak získal výběh o kterém se většině ušáků může jen zdát a Ferinek utřel nos – prozatím.
ZLODĚJ
Přečtete-li si odbornou literaturu, nebo pokud požádáte google o informace, dozvíte se jak jsou lišky mazané. A nejen mazané! Kradou. Jsou to profesionální lupiči.
V přírodě jsou přínosem, neboť z cca 80% tvoří jejich stravu různí hraboši. Chrání tak pole před přemnožením menší škodné. Na druhou stranu, alespoň co tvrdí někteří myslivci, je liška škodnou a tak není ani jeden den v roce hájená. To znamená, že po ní střílejí 365 dní v roce, o to víc v době kdy má mladé. Ty se pak povraždí i s matkou a je tak korigováno množství těchto zvířat ve volné přírodě. Na internetu pak můžete vidět fotografie hrdinných myslivců nad vyskládanými mrtvolkami mláďat a vedle leží jejich mrtvá maminka. Mezi ochránci (greenpeace ap) a myslivci tak dochází k neustálým třenicím. Myslivci totiž založili pro lišky hypermakety v podobě bažantnic, kam si pak zrzaví zloději chodí jako do sámošky. ( no, když nejsou bažanti v přírodě…. ) Kačeny se taky střílí ve velkém, tak co by měla liška asi žrát, že?
Další co se liškám vyčítá je, že vybíjí malé zajíčky, srnečky atd. (což ale ani literatura, ani dokumentární filmy v tv nepotvrzují).
Nevím, co si o tom mám myslet. Snad jen to, že kdyby páni lesa napřed nevybili vlky a medvědy, měla by liška v lese nadřazeného predátora. Uvažuji tak, až se povede lišky povraždit, kdo bude korigovat přemnožené hraboše a nebo zajíce (kteří se, pokud vím, také střílí…)V tomto tématu si však zatím dávám dohromady všechna pro a proti a tak nemohu říci rezolutně ne, určité redukci těchto zlodějíčků. Zejména, když vidím doma, co liška dovede. Přesto jsem zastáncem lišek, protože pokud liška okrade člověka, je to jenom a jenom jeho blbost – měl si to „svoje“ zajistit tak, aby se k tomu liška nedostala.
Ferda je zloděj profesionál. Ze začátku jeho nenápadné akce způsobovaly rozkol v rodině. Vzájemně jsme se totiž podezřívali a napadali se ze ztráty různých předmětů, od propisek, přes telefon, až po můj diář, ponožky, a samozřejmě i jídlo. U jídla začalo být hned zkraje jasno, protože tam se lišák nežinýroval a kradl nám jídlo od pusy. S předměty nám to hned jasné nebylo. Pocit, že mám alzheimera, Ferdík prohluboval krádežemi mého spodního prádla, které jsem si „ sem dala před pár minutama!!“ Spoďáry však zmizely beze stopy a já už uvažovala o návštěvě u lékaře. Nakonec jsem se vzdychnutím odešla pro jiné a nechala to koňovi. Jednoho dne to Ferda dovedl k dokonalosti. Dvě minuty poté, co zmizely spodní kalhotky, které jsem po dlouhém pátrání a fňukání našla na zemi pod stolem, se vypařila i podprsenka,jež jsem položila na místo ztracených kalhotek. Chvíli jsem stála s bombardami v ruce, nad místem činu, a snažila se najít duševní rovnováhu. „Proboha“ zasténala jsem v přesvědčení, že trpím duševní poruchou „ Kam zas zmizela ta podprda?! Vdyť jsem ji SEM položila!!“ Vteřiny se vlekly a můj mozek nebyl schopný podat uspokojivou odpověď. Jak jsem se zoufale rozhlížela, zahlédla jsem něco fascinujícího. Zpod skříně čouhal liščí ocas a vedle něj ramínko podprsenky. Okamžitě se mi vrátila duševní rovnováha, z čehož jsem měla takovou radost, že jsem kus oděvu lišákovi nechala na hraní. Od té doby už jdeme napřed do liščí nory – pod skříň, pod sedačku, do klece – a teprve poté se ptáme ostatních, zda tu či onu věc neviděli, nebo nepřemístili.
Výhodou u našeho svěřence je, že vydává věci dobrovolně. Nedávno jsem četla článek jednoho adoptivního rodiče malé lištičky, kde psal, že když liška něco uchvátí, pustí to jen za předpokladu, že dostane do čumáčku pořádnou spršku vody. Jinak vrčí a odmítá předmět vydat. Náš lišáček předmět otráveně vyflusne a jde si ukrást jiný 🙂
Však jich máme plný byt !
CHEMICKÁ VÁLKA
Jsem si jistá, že jste slyšeli už jako děti o tom, že jsou zvířata, která se brání vetřelcům vypuštěním určitého zápachu. Je to známo o tchořovi, ale také o fretce (v podstatě druh tchoře – tchořofretka) a v neposlední řadě o skunkovi. Jejich chemický obranný mechanizmus je dokonalý. Měla jsem fretky tak to vím dobře. Látka, kterou vyfouknou ze žlázy v oblasti konečníku je tak strašná, že na ni může mít člověk až fatální reakci. (alergickou – dušení). Jde v podstatě o přírodní válečnou zbraň. A jde velmi špatně vyprat z oblečení.
V životě jsem nic takového nečetla, ani neslyšela o lišce. Pravdou však je, že lišky se při uleknutí brání stejně jako skunk, na což jsem tedy nebyla vůbec připravená.
Když se TO stalo poprvé, nevěděli jsme zprvu co se děje. Lišáček ležel pod skříní a jako většinou, mu trčel ocas ven. Kocourek Mourek, který má Ferdu za brášku, si chtěl asi hrát a chyt ho za ocas. Ferda sebou cuknul a vyběhl ven ze skrýše. A pak to příšlo. Byt se naplnil slzným plynem, který se přibližoval z neznámého místa. Byl to téměř radiokativní mrak, který se valil bytem a my v zoufalé snaze o záchranu života, otvírali všechna okna a dveře. Hodiny TO bylo cítit a my stále nevěděli, co to bylo. Až když se jedovaný mrak rozplynul, začala jsem čmuchat jako ohař až jsem našla jedno místo na podstavci skříně, které zatraceně páchlo. Místo jsem omyla několika desinfekcemi a až savo zabralo. Pomalu jsem pojala podezření. Když se pak přišel zrzeček pomazlit, bylo jasno. „Ferdo , bože, ty smrdíš! Jdi ode mě!!“ zoufale jsem ucpávala nosní dírky a odháněla malého tchoře z lože. Lišáček to vzal jako hru a tak se ještě vyválel na dece, aby mi ji pak odevzdal k vyprání. Večer byla svolána rodinná porada, kde byl odhalen zdroj zápachu. Naše tchoří liška si prostě prdla.
Od té doby se nám to stalo ještě několikrát. Nejpříšernější to bylo, když jsem lišáčka držela v náručí a ukazovala ho lidem. Ačkoliv nás jako rodinu přijal za své, tak s cizími se nám to nepodařilo. Cizák prostě znamená smrt. Co si musel Ferdík jako maličký zažít, ani nechci vědět. Rozhodně jej to poznamenalo. Vím totiž o lidech, kteří mají také „divokou“ lišku přímo z lesa a přitom je přítulná i k cizím návštěvám.
Tiskla jsem tehdy lišáčka a uklidňovala jej. Bohužel, pšoukl si mi v náručí. Oblečení jsem prala s dvojitou dávkou prášku a sebe drhnula půl hodiny. I tak jsem liščí pižmo cítila ještě druhý den. Nejhorší a zároveň nejzábavnější byla příhoda s taxíkem. Pan taxikář je velmi ochotný a svezl by mě i s pětimetrovou krajtou omotanou kolem krku. S lišáčkem nás odvezl na veterinu, doočkovat, a zpět nás vezl také. Bohužel, směrem tam byl lišák v pohodě, ovšem zpáteční cesta byla poznamenána nesouhlasným pšoukem, který sice vypustil u pana doktora, to ovšem nic neměnilo na faktu, že smrdí liška, smrdí přepravka, smrdím já a Dominik. Taxikáři jsem musela dát navíc stovku na desinfekci ovzduší – mírný úplatek, aby nás byl ochoten vozit i dál.
Opět zasedla rodinná rada a bylo rozhodnuto. Do Vánoc se to musí vydržet, aby byl lišák dostatečně dospělý a pak se musí nechat vykastrovat a vyžlázkovat. Do té doby to však musíme vydržet…
Protože nás lišáček občas počastoval hnědým ranním nadělením na sedačce – čůrat ho už přestalo bavit – vzala jsem rozum do hrsti a rozhodla, že po ranním přenesení ze svého nočního apartmá z prádelny do bytu, musí jít napřed do klícky v kuchyni. Tam dostal vždy papání, vodu a na chvíli jsme ho tam zavřeli. Zafungovalo to. Ferdík se hezky vykakal do píniové kůry, vyčůral se, pak se v tom radostně vykoupal a mohl být vpuštěn do bytu. Pokud jsme tento rituál porušili, pomstil se sameček hromádkou na gauči. Od té doby je u nás nepsaný zákon, nadřazený i desateru „ráno do obýváku dveře neotevřeš, dokud se lišák nevykadí“.
Přes den se zrzeček producíruje po bytě, přičemž střídá své úkryty dle nálady. Jako trezor nedobytný je prostor za terárky, kam se vejde jen on a tak nechce-li být dopaden, nacpe se tam. Jinak, ale miluje volný prostor pod pohovkou, odkud dělá výpady na kocoury a psa. Občas si k hrátkám vybere i někoho z nás. Vyjede ven jako vystřelený šíp a hned zase zmizí v otvoru jako muréna. Taky tak kouše, potvora jeden. Kocouři i pes si s tím naštěstí ví rady. Pes se jde schovat k nám, Macek Ferdu líně sekne přes nos a Mourek se s ním začne honit. Kočička, která mezitím přibyla, lišákovi skočí na záda a hned zase zdrhá. Všichni jsme tak spokojení a šťastní. Když si s lišákem odmítají zvířata hrát, pokusí se dostat do dětského pokojíku za králíkem. Během pár týdnů z malého králíčka vyrostl králíkosaurus, který stále miluje svou malou paničku, ale nás spíše trpí ve své společnosti. Lišák vyskočí na klec a snaží se ušáka plácnout. Ten zalehne jako sniper a splyne s dnem klece. Lišák však není blb a tak obíhá klec dokola a můruje jak se dostat dovnitř. To se mu ovšem nedaří a tak neochotně opouští pokojíček. Jsou však dny, kdy se rozhodne zajet pod dvoulůžko, kde spí děti. Mým úkolem je vytáhnout ho ven. Toto cvičení je jedno z mála, které mě udržuje v kondici. První je, když čistím lišákovi klece, tam posiluji zejména ohýbání hřbetu a nohy. Plazení se pod dvojlůžko a pak plazení pozadu ven, ze mě činí profíka na tuto, téměř olympijskou disciplinu a klade si jisté požadavky na jogínský dech, bez něhož bych se v této pozici dozajista udusila. Taktéž jsem se tak zbavila úporné klastrofobie.
Techniku výlovu bych zde ráda popsala pro vaše pobavení. Dotáhla jsem ji totiž, za ten rok, k dokonalosti. Obléknu si dlouhé a klouzavé triko. To musí být první krok. Poprvé jsem tak neučinila a zajela za zrzkem pod lůžko nahá. Díky silné přilnavosti mých prsů jsem se pod postelí začprajcla a nebylo cesty ven. Vyprošťování, kdy mě muž vytahoval za nohy ven, bylo tak ponižující a bolestivé, že na to nezapomenu do smrti, bez ohledu na seniorskou sklerozu. V triku tedy vždy zajedu ladně pod postel, chňapnu zvíře za tlapku a za jeho nesouhlasného mručení, zase pomalu jako píďalka couvu. Z pod postele vždy lezu hrdá jako nelítostný traper, který právě ulovil stříbrnou lišku, z níž si udělá úžasný límec na kabátec. Ferda už dávno pochopil, že mu tímto konáním nechceme ublížit a tak se stulí do mé náruče a nechá se odnést do obýváku.
Protože je lišáček mladý muž a hormony se mu bouří, zvýšila se i produkce jeho žlázek, které jsem výše zmínila. Kdo nikdy nečistil dospělé lišce toaletu, neví o co přichází. Ale popořádku :
Protože vždy lišák rozerval za jedinou noc bedýnku na exkrementy, přistoupili jsme k plánu B. Zakoupili jsme lojtnu v níž se obvykle míchá beton, přenáší písek a tak podobně. Tento spásný nápad dostal můj moudrý muž a týden to vypadalo jako nápad roku. Ale jen týden. Po pěti dnech už lojtna nevydržela pracovní nasazení liščích tlapiček a rozpárala se až ke dnu. Dva dny jsem nespala a výsledkem bylo zakoupení hned dvou lojten, které jsme zasadili do sebe. Tak se stěny zesílily. Jestli dobře počítám, toaleta drží už 10 měsíců v celku a nevypadá to, že by to chtěla vzdát. Lidský mozek opět zvítězil nad nezkrotnou silou přírody. Od té doby, co toaleta drží pohromadě, je čištění o to radostnější. Jak už jsem zmínila, je to zážitek. Přesně každou středu, nejpozději ve čtvrtek, musíme naběhnout a podestýlku vyndat. Napřed vše vyberu lopatkou, vše vydesinfikuji, navoním – lišáček miluje parfémy – a dám novou kůru. Praxe nás naučila, že neexistuje, abychom se s čištěním opozdili. Proč, to se hned dozvíte.
HAJZLBÁBA
Co čert nechtěl, lehla celá rodina na chřipku dotaženou ze školky. Kdo má děti tak ví, že dětské nemoci jsou smrtelné pro dospělého, i kdyby šlo o blbou rýmičku. Dětské viry jsou nebezpečnou biologickou zbraní a pokud jsou zavlečeny do rodiny, nabízí se jako jediné řešení napalm. A jak jsme tak umírali, podporujíc v tomto utrpení jeden druhého, nenašel se nikdo v prvních deseti dnech, kdo by vyčistil noční pelech Ferdíka. Matně si pamatuji, že jsem čistila ten v kuchyni, v podstatě šlo o ne-konání v komatu, než vědomé konání, ale dolů do koupelny jsem neměla sílu sejít. Uklidňovala jsem se myšlenkou na to, že „na to hlavní“ chodí lišáček v kuchyni. Kdybych však tušila, co mě bude čekat „dole“ po deseti dnech, nikdy bych do útrob koupelny nevstoupila.
Už od dveří mě vítal známý odér. Jakmile jsem se nasoukala do klece s lopatičkou v ruce, nebylo už úniku. Zasekla jsem se totiž sponkou v drdolu o vršek klece a navíc mě chytla křeč do lýtka. Statečně a s nadějí jsem hrábla lopatičkou do kůry….Moje plíce naplnil slzný plyn říznutý kajenským pepřem. Z očí začaly tryskat slzy a sliznice v nose, v sebeobraně, okamžitě otekla. Realita se proměnila ve shluk barev, tónů, šumu a něčeho, co mozek nedokázal identifikovat. Ztratila jsem na pár sekund vědomí a dodnes nevím jaká síla mě vytáhla z klece ven. V uzavřeném prostoru místnosti se šířil zápach jako jedovatý plyn. Prádlo začalo samo padat ze šňůr, na pračce se roztavily knoflíky a tok vody v trubkách se otočil proti směru. V agónii jsem rozrazila dveře do chodby, ať si rodinka nahoře taky užije, a na záchodě jsem si liščí slzák vyplachovala z očí asi patnáct minut. „Tady jde o život“ odtušila jsem a zvažovala možnosti. Jako nejúčinnější mi přišlo dát si přes obličej plínu postříkanou savem. Jsem však dostatečně vzdělaná, abych věděla, co by to asi znamenalo pro moje zdraví a tak jsem od této šílenosti upustila. Vybourat zeď do ulice by trvalo dlouho a zdálo se mi to moc pracné. Nakonec přišel spásný nápad. Na vyvětrané chodbě jsem se mohutně nadechla, jako hloubkový potápěč, a vyzbrojená savem ve spreji, jsem se ponořila do jámy lvové. Na jediný nádech jsem vystříkala půl lahve do záchodku Ferdy a zbytek do klece a okolí. Úprk na nádvoříčko mi už podruhé v jednom dni zachránil život. Hodinu pak trvalo, než místnost přestala vykazovat nebezpečnou hladinu chloru a kdo ví ještě čeho. Toaleta se pak čistila skoro sama. Proč jsem prostě nevytáhla lojtnu před dům k popelnici a nevysypala, se neptejte. Vzhledem k otoku mozku se ani moc nedivím.
Díky tomuto zážitku jsem přišla na tohle:
1) savo nesmrdí, savo příjemně voní
2) I kdybych ležela na JIP v nemocnici, připoutaná hadičkami k přístrojům, po pěti dnech vstanu, doma vyčistím toaletu a pak si klidně zase lehnu
3) žádná oběť není dost velká, pokud se ovšem neobětujete a nepořídíte si toto impozantní zvířátko
4) do klece s drdolem nelez, vole
5) před dvaceti lety jsem byla ohebnější
6) V případě války se jako jediná obejdu bez masky, neboť moje čichové buňky jsou úplně spálené
7) Moje láska k zrzečkovi je skutečně bezpodmínečná
PARFÉM
Další z „přínosů“ našeho společného soužití s lišákem je určitá finanční úspora. Mým životním parfémem je totiž velmi vyjímečná vůně Opium. Je to těžká, omračující vůně, která dokáže druhé doslova paralizovat. Zejména na muže má zklidňující účinky jako sedativum a tak parfém užívám pokaždé, když vím, že budu čelit nějaké mužské autoritě a ješitnosti (nejčastěji na úřadech). Funguje to 100% ! Muž omráčen vůní z dalekých Emirátů, mi leží u nohou a celá diskuse je pod mou kontrolou. Došla jsem k závěru, že omamné oleje v parfému nějakým způsobem umrtvují důležité analytické neurony v mozku samců. Možná jim v tu chvíli klesá i testosteron. Oběť je pak velmi snadno ovladatelná, asi tak, jako když dostanete toxoplasmozu. A tak jednou za rok investuji do tohoto lektvaru, abych nepřišla o svou zbraň.
V poslední době se však stalo něco nemilého. Neustále jsem trpěla paranoiou, že smrdím od lišáčka. Ono totiž, takové pomazlení se zrzkem nese i jisté negativum. Napřed nic necítíte, ale ve chvíli kdy se jen trochu zpotíte, začne vám doslova z pórů stoupat liščí pižmo. Šíří se do všech stran a vám je jasné, že nejste jediní, kdo to cítí. Proto si musíme velmi úzkostlivě hlídat hygienu a při odchodu z domu se nejen omýt, ale i převléci. A tak jsem se neustále očuchávala, umývala, převlékala a voněla Opiem a přesto jsem cítila šelmičku. Až mi došla ohromující věc : „To Opium smrdí jako liščí pižmo !!! Ó Bože to ne!!! „
Žalostně jsem vyla a proklínala shodu liščího pižma s parfémem za tři tisíce. Jedna z mála extrémních investic, které jsem si v záchvatu sebelásky, do sebe dovolila. A všechno je v háji ! Se slzou v oku jsem Opium uklidila do poličky a vytáhla těžkou květinovou voňavku z „déemka“ za pár desetikorun. Jsem si jistá, že tu mozek, ani nááááhodou, nevyhodnotí, jako liščí samčí moč. Rozhodně tedy mohu říci – v následujících letech asi hodně ušetřím.
KDYŽ SI HRAJEME
Abych si jen nestěžovala, lišáček nám vše vrací svou láskou a lumpárnami. Když sedíme v poklidu u televize, přijde a natáhne se na pohovce mezi námi, jak dlouhý tak široký. Labužnicky protáhne zadní i přední tlapičky až se blaženě zachvěje, položí si hlavičku a medituje. Vydrží mu to chvíli, ale po celou tu dobu dojetím slzíme a chválíme hospodina za tyto společné chvíle. Pak do něj vlítne ďas a zrzek začne lítat sem a tam, honí si na pohovce ocas, pak někoho přátelsky rafne do ruky, což znamená „pojď si hrát“ a na chvíli odskotačí, aby se odjinud vynořil a kousl psa nebo kocoura do ocasu. Pak proběhne kolem nás s otázkou „ už si budeme hrát?“
Láskyplně strkáme ruku pod deku a škrábáním nehtů simulujeme myš pod sněhem. Lišoň strne, nakloní hlavičku na stranu, chvíli naslouchá, blýskne mu v očích a za vysokého výskoku se vrhne střemhlav na ruku pod dekou. Zakousne se do deky a odskočí. Myš evidentně nechcípla, škrábe dál a tak následují další a další útoky. Díky tomu nemáme jediné povlečení v celku. Ve všech zejí díry, ale nám to nevadí. Za tu srandu to stojí. Občas se lišáček záludně vykašle na myš pod dekou a ňafne nás do paže nekryté textílií. Je, ale moc šikovný. Na naše „auuuuuuuuu“ pustí a odskočí. Během pár sekund následuje další „útok“. Jizvy, škrabance a kousance nám nevadí. Jsme na ně hrdí, asi tak jako je matka na kojence, který jí právě vyrval buclatou ručkou trs vlasů.
PO KASTRACI
Lišáčkovo vonění jsme vydrželi ještě chvíli po Vánocích a zamířili jsme k veterináři. Naštěstí vše dopadlo dobře a lišáček se po operaci rychle zotavil. V podstatě se tvářil, jako že se nic neděje. Velice brzy jsme zjistili, že už nesmrdíme pižmem tak jako dřív a toaleta zrzečka také ne. Samozřejmě, toto úctyhodné zvíře bylo, je a vždy bude cítit v domě, ovšem není to už taková hrůza. Já se s klidem mohla vrátit ke svému exotickému parfému, nemusíme denně převlékat postel a když jdeme ven, nešíří se od nás záhadný odér.
Doufám, že jsem vás nejen pobavila, ale také vás odradila od bezhlavé záchrany divočiny, která si žádá skutečně velké oběti ze všech stran 🙂 Pokud byste se však rozhodli k takovému kroku, budete mít moji velkou podporu a požehnání…
Kopírování textu bez uvedení autora a odkazu je zakázáno.