SMRT

Tmou se plíží tajuplná bytost. Následuje ji temný stín se zápachem hniloby. Na chvíli její tvář osvítí měsíční světlo a ve tmě se zaleskne lebka. Místo očí propadlé oční důlky, široké lícní kosti bez kouska červeně, žádný výraz ve tváři. O rameno má ledabyle opřenou ostře nabroušenou kosu. Na světě není člověka odvážného, který by jí cestu dobrovolně zkřížil. Městem kráčí sama smrt. Pokud si smrt představujete právě takhle , uvěřili jste jedné z mnoha lží, které vás mají uvrhnout do strachu a temnoty. Jediný, kdo vás může vysvobodit je Santa Muerte – Svatá Smrt. Smrtka – Ta s kosou – Ta stará – La Loba – Santa Muerte – Pramatka – žena mnoha tváří, bytost opředená lidovou pověrou víc, než kdokoliv jiný. Ta, kterou lidé dříve milovali se stala díky době temna ( křesťanství) zavržení hodnou, děsivou postavou, před kterou se musíme mít na pozoru. Jak si to tak najednou chuděra zasloužila? A kdo, nebo co je tedy smrt? Proč se jí tak strašně bojíme? A jak se jí můžeme naučit milovat? Možná bych měla začít od začátku. Od sebe. Nikoliv z potřeby na sebe přitahovat pozornost, nebo se nějak upřednostňovat, ale co bych to byla za poradce, kdybych si sama neprošla tím, s čím pak druhým pomáhám. A vlastní zkušenost je k nezaplacení. Když jsem byla malá jedenáctiletá dívenka, zemřela mi babička. Byla to rána, jakou jsem nebyla připravena zvládnout. Doma jsme měli spousty zvířat a často se stávalo, že mi v náručí zemřelo neduživé kotě, nebo jsme museli poraněné zvíře nechat utratit, prožívala jsem v ty dny velkou bolest, ale nějak mě to nepoznamenalo. Smrt babičky, která se o mě celé dětství starala a byla pro mě záštitou a jistotou, to bylo něco jiného. Bylo to, jako když přijde někdo a vyrve vám bez upozornění z těla srdce. Stojíte a díváte se na tu díru ve své hrudi, trčí z ní kusy tkáně a vy víte, že umíráte. Moc si toho vlastně nepamatuji. Jen ten černý kabátek, který mi matka ušila, abych „držela smutek“. Pak se vidím stát na rohu školy a jako sama smrtka skrývám svou tvář před světem pod černou kapucí. Ještě dnes cítím na prstech materiál, ze kterého byl kabát ušitý. Můj svět se scvrknul do vnitřní tmy a strachu – ze smrti. Poprvé jsem pocítila, co dokáže. Je plíživá a zlá. Vezme si, co chce, bez ohledu na rány, které tím rozdá a zůstanou po ní jen rozvaliny. Každou noc jsem si víc a víc uvědomovala její zákeřnost. A nejhorší na tom bylo, že ji nikdo nečeká, nevidí jak se plíží chodbou a nelze jí zaplašit. Kdy si přijde pro mě?? Noci se staly temnými otvory, ze kterých se kdykoliv mohla vynořit kostnatá ruka s kosou a fik………………tma, nicota. Hlavou se mi honily otázky. Kde pak budu? Co je po smrti? Všichni říkali, že nic. „Zkrátka – nejsi.“ „Jak, že nejsem ?“ Ptala jsem se, a snažila se představit si tu nicotu. Tma……žádné stěny…….ani já nejsem. „Nejsem? A kde tedy jsem? Jak mohu zapomenout sama na sebe?“ Vnucovala jsem si představu nebytí, a čím víc jsem se o to snažila, tím větší úzkost jsem cítila. „A co bude tady? Co naši? Co bude dál se světem? Úplně na mě zapomenou? Jako bych nikdy nebyla? “ Velmi brzy jsem došla k poznání, že ani kdybych za sebou nechala obrovské dílo, nebude to nic znamenat. Já nebudu. Jen temná díra a – nic. Často mě pak ve večerních hodinách navštěvovala úzkost. Stačilo si jen uvědomit, že jednou zemřu a bylo to jako by už sama smrt ťukala na moje dveře. Hrudní koš mi svíraly její ruce, kosa tlačila na krk, nemohla jsem se nadechnout. Jediné, co jsem slyšela v hlavě, bylo: „Utíkej!!! Utíkej!!!“ a tak jsme utíkala. Dávala jsem si „kolečko“ domem, běhala jsem schody dolů a nahoru, všech 21 schodů a házela jsem hlavou do stran, což občas způsobilo, že jsem sebou i praštila o zeď, nebo zakopla. Musela jsem zhluboka dýchat a zpívat si, vydávat různé zvuky, jen abych zaplašila myšlenky na NI. Na tu, co se možná chystá uvrhnout mě do temnoty a samoty, ze které zešílím. Trénovala jsem to tak dlouho, až jsem se to naučila „vypnout“ během sekundy. Smrt a její ledový dech mi dala na chvíli pokoj. Alespoň jsem si to myslela. Vnitřní strach ze smrti trochu polevil, až když jsem po letech začala provádět regrese do minulých životů. Vlastně, myslela jsem si, jak to mám super zpracované. Už jsem věděla, že po smrti není prázdno, ani nicota, ale že tam bude horda andělů a příbuzných, že budu prožívat další a další životy. Nebylo co řešit. Opravdu nebylo? Potom se mi stalo, že jsem na konstelacích zkolabovala a začala umírat. Zemřelý se chopil mojí duše a chtěl mě vzít sebou. Rvala jsem se s ním a třásla se, ležíc na zemi. Pamatuji si ,jak jsem prožívala strašnou hrůzu a strach. Tělo sebou škubalo a vibrovalo, jako by se chtělo rozskočit na atomy. Plakala jsem a prosila o pomoc. Věděla jsem, že bojuji o život a tušila jsem, že to nezvládnu. Něco mě vystřelilo vstříc obrovskému světlu a já se do něj ponořila. Plavala jsem v hustém zlatém světle, nic mě nebolelo, nic mě netrápilo, nebylo nic – lidského. Neměla jsem doma dítě – nemyslela jsem na něj, na nic z mého pomíjejícího života. Bylo jen to NĚCO, nádherného, teplého, uklidňujícího, něžného, naplňujícího, bezpečného – a přítomného. Jediná přítomnost. A nade mnou zel jakýsi vláknitý otvor, ze kterého se na mě natahovaly zlaté ruce. Věděla jsem, že jakmile se jich dotknu, budu TAM. Natáhla jsem ruce a chtěla za zlatýma rukama. Ti, kteří byli u mého zachraňování řekli, že jsem najednou natáhla ruce, usmála se a slastně vzdechla – a přestala dýchat. Abych to neprodlužovala, kamarádka mě znovu přitáhla do života. Jakmile jsem se vrátila do těla a začala dýchat, a uvědomovat si, co se děje, začala jsem bojovat o to, abych mohla znovu zemřít a jít TAM. Ačkoliv jsem si to pak v hlavě srovnala a po dlouhém boji zase začala po životě toužit, zjistila jsem, že můj rozpor mezi životem a smrtí pokračuje. Neprožila jsem hluboké pochopení, jako všichni, kteří zažili také klinickou smrt. Jejich průchod tunelem, o kterém jsem často četla, byl pro ně zásadní co se smrti a života týče. U mě to tak prostě nebylo. Nebylo… Po dalších několika letech jsem musela vyhrát boj o život znovu a to když mě z těla rvala síla jednoho šarlatána, který se napojil na moje osobní energie a rozcuckoval co se dalo. Dala jsem mu totiž neopatrně svolení k přístupu do mě. Boj trval celou noc. Neznámá síla mě rvala z těla a já věděla, že umírám. Podrobnosti nejsou důležité a nebudu vás jimi unavovat. Důležité však je, že se tím otevřelo stále nedořešené téma. Strach ze smrti. Ode dne útoku mě následoval, kam jsem se hnula. Klinicky se tomu říká úzkostná porucha. Věděla jsem, že léky nejsou řešením. Pro jistotu jsem nosila po kapsách neurol 0,25, abych ho mohla rozkousat, kdybych věděla, že příchozí záchvat opravdu nezvládnu. Byla jsem stále odpovědná za své děti a nemohla jsem je nechat stát u umírající matky. Zkrátka nemohla! Úzkostný atak přicházel, kdykoliv se mu zamanulo. Velmi zajímavé bylo, že se nikdy neobjevil ve vypjatých situacích, či situacích velmi kritických a zátěžových. Přicházel plíživě stejně jako sama smrt. Většinou to bylo tak, že jsem ucítila divný pocit v těle. Následoval tlak na tepnách krku, který se postupně dostal až do uší. Přestávala jsem slyšet, podobně, jako když člověk omdlévá. Přestávala jsem vidět, vše se halilo do mlhy a já nemohla dýchat. Bylo to, jako bych dýchala vodu, hustou převalující se tekutinu, která mi plnila plíce, ale nedodávala dost vzduchu. Pokaždé, když se to objevilo, jsem věděla, že umřu. A rvala jsem se o život jako šílená. Po roce boje mi jednoho večera došlo, že jsem možná neměla bojovat. Že celé o co šlo, bylo se vzdát té síle a přestat utíkat. Kdysi jsem tak zvládla hrůzu, když mě v noci na schodišti „něco“ honilo. Bylo mi asi šestnáct a byla jsem hrůznou bez sebe. Cítila jsem TO, věděla jsem, že mi TO běží za zády a už , už se mi to zakusuje do hrdla – přinejmenším. A tehdy jsem zaslechla ten svůj vnitřní hlas, co mě provází od dětství a ten řekl: „Vzdej se tomu. Stejně neutečeš. Oddej se té smrti. „ Poslechla jsem a ……..nic se nestalo. TO zmizelo a já zvítězila nad svým strachem. Tma už mě neděsila. Nyní, vyčerpána hledáním řešení ( stavěla jsem konstelace, léčila se všemi metodami, které umím, brala esence, navštívila jasnovidku, ale i překonala svůj letitý strach cestovat a navštívila jsem Matku M ) jsem pochopila, že bylo možná potřeba zvolit přístup odevzdání se místo neustálého, vysilujícího boje. Jenže bojovat vůlí mě naučili duchové, tak proč by teď chtěli, abych se učila něco jiného??? Zkrátím to. Duchové mi řekli, že za všemi strachy je strach ze smrti a tak je třeba si i toto téma vyřešit. „Jenže jak?“ brblala jsem pod fousy a vztekle kopala do všeho, co bylo v dosahu. Přišla jsem si jako v oku hurikánu. Řešila jsem vážně nemocného tatínka, potrat, objevovala jsem, kdo jsem opravdu – a musela se s tím smířit a přijmout to, denně jsem spolupracovala s Durgou, nejvyšší Bohyní a …….hledala jsem způsob, jak na smrt. Tehdy mi Duchové připomněli, že jako šaman musím, ze svých nepřátel učinit spojence. Musela jsem se vrátit na začátek šamanizmu a nechala jsem si poradit, jak se to dělá, neboť číst o metodě a mít postup metody, v tom je značný rozdíl. Zabralo to. Strach se stal mým spojencem. Pak se mi „náhodou“ do ruky dostalo cd s namluvenou knihou Carlose Castanedy a já tam najednou slyšela o tom, jak se smrtí spolupracovat denně. Nevěděla jsem, zda mám odvahu. Nezbylo než počkat na další záchvat. V té době chodily záchvaty podstatně slabší, z původních 100% zbylo nějakých 5% a nepřicházely denně. Spíše se hlásily jednou měsíčně, někdy i za dva měsíce. Dočkala jsem se a prubla to. Zavolala jsem dle rad starých šamanů Matku Smrt a požádala jsem jí o pomoc. „Jestli mám zemřít, tak si mě vem. Ale jestli můj čas ještě nepřišel Smrti, prosím pomoz mi od záchvatu, neboť mám pocit, že zemřu. Chci tě poznat.“ Ucítila jsem po své levici něčí přítomnost, pak teplo a zklidnění. Záchvat byl pryč. Rozplakala jsem se úlevou. Sama Smrt mi pomohla. Ona mě chrání !!!! Od toho dne se náš vztah prohluboval. Volala jsem JI kdykoliv mi bylo úzko a smutno, nebo psychicky zle a žádala jsem o pomoc. Smrt vždy přišla a pomohla mi. Stala se pro mě niternou přítelkyní, u které bylo vždy bezpečí a klid. Netrvalo dlouho a Duchové mi poskytli další pomůcku. Teď už ne pro mě, ale pro mé klienty. Jeden lidský anděl mi poradil knihu „Kdo se bojí smrti“ od Jan Van Helsinga. Koupě mi přišla zbytečná, ale…….nic není náhoda. Duchové vědí, co dělají. Kniha je rozhovorem se samotnou smrtí a přibližuje ji ještě blíže lidem. Tak, aby pochopili kým skutečně je – a kým není. Pro mě se stala Pramatkou, stařičkou Lalobou. Kniha lidem Smrtku přiblížila jako anděla zrození, který se stará o to, aby nová duše sestoupila do plodu a aby se i dobře narodila. Po celý život nás pak tento anděl hlídá, aby se nám nic nestalo –protože se nám nemá nic stát ! A nakonec, je nám k dispozici i jako anděl léčení a anděl odchodu. Odchod však pečlivě připraví a dopředu dá naší duši vědět, že přijde. Proto tolik lidí mluví o své smrti pár dní, před skutečným odchodem. Stařečci nás přesvědčují, že brzy odejdou a chtějí uspořádat své věci – a my jim vysvětlujeme „Ale babi, ty tady s námi budeš ještě sto let, hihi“ – a babi za dva dny umře. Anděl smrti není zrůda, která se plíží za našimi zády, aby nás setnula jako kat mydlář, ale přichází v nádherném rouchu ( světle) a laskavě nám oznamuje, že už brzy přijde. Drží nás pak za ruku v okamžiku, kdy se odpoutáváme od těla a provází nás do rovin, kam se musí každá duše dostat. Nejsme sami, nejsme ve tmě, nejsme zapomenutí. Všechno se mi spojilo dohromady. Mé zkušenosti, moudro Duchů, učení našich předků a starých národů, informace z knihy………a úzkostná porucha byla ta tam. Rozplynula se jako pára nad hrncem. Já, ale vím, že nezmizela, stejně jako ta pára. Jen se přeměnila. Přetvořila se do síly, kterou nyní čerpám z neustálé přítomnosti Matky – Santa Muerte. Celý cyklus tím , ale nebyl uzavřen. Musela jsem projít ještě jednou bránou. Můj tatínek byl vážně nemocný. Potřeboval péči 24 hodin denně, já mu ji poskytnout nemohla, neboť mám dvě malé děti a celé dny pracuji a v domově…..škoda mluvit. Viděla jsem, jak tím trpí, ačkoliv si ne vždy uvědomoval, v jaké je situaci. Po dvou letech – v době, kdy jsem našla ve Smrti svého přítele jsem došla hlubokého pochopení mnoha věcí. Upřímně jsem si přiznala, že za ty dva roky nás tatínek hodně naučil, dal nám mnohé poznání, které bylo jistě důležité, ale nyní nadešel čas. Našla jsem odvahu a zavolala jsem si Santa Muerte. S veškerou možnou pokorou, kterou jsem byla schopna cítit, jsem k ní obrátila svou tvář i srdce a upřímně jí předložila svou žádost a domněnky. Požádala jsem Santa Muerte, aby zvážila možnost, že už umíme všichni, co jsme potřebovali, a není už nutné toho starého muže dál trápit. Miluji ho nade vše, dal mi život a staral se o mě, jak nejlépe mohl, a právě proto žádám o její intervenci. „Slibuji Matko, že jestli už to skončíš a postaráš se o něj s láskou, vystavím ti doma oltář a budu tě ctít celou svou bytostí. Nahlédni do mého srdce, že to nedělám kvůli sobě, ale zcela z lásky k tatínkovi“ Smrt přikývnula. Za měsíc tatínek zemřel. Zastavilo se náhle srdíčko. Nikdo s tím nepočítal. Nebyl nemocný tak, aby to personál očekával a jak všichni stále opakovali – byl mladý. Ne náhodou jsme ještě den před smrtí za tatínkem byli, já a moje děti. Pamatuji si jeho pohled, jak se na ně díval. Zastření mysli bylo po celou naši návštěvu pryč, což bylo neobvyklé. Hladil děti po ručičkách a díval se na ně s obrovskou láskou. Nevěděla jsem to, ale později mi došlo, že se tatínek loučil. Dokonce mě něco nutilo tatínkovi podat podrobné hlášení co se u nás doma děje, jak všechno zvládám, co jsem dokázala zařídit, opravit……..bylo to všechno dokonalé.

Jakmile mi to zavolali, padla jsem pokorně na kolena a děkovala jsem tatínkovi za všechno, co pro mě kdy udělal, za život a jeho podporu. Hned poté jsem děkovala s pláčem láskyplné Santa Muerte, že přihlédla k naší situaci a pomohla. Cítila jsem tak obrovský vděk a pocit, že jsme milováni neskutečně laskavou bytostí – samotnou smrtí. A bylo to, jako když se nebesa rozestoupí a Duch osvícení sestoupí na mé vědomí. Pochopila jsem. Procítila jsem. Přijala jsem. A je to něco , co se nedá předat dál. Jen osobní setkání s NÍ vás může osvobodit od strachu, který vás okrádá, o toho nejlepšího a nejlaskavějšího přítele, který ve vesmíru existuje. SANTA MUERTE.

Světlo svíčky se komíhá a hází na stěny světelné obrazce. Křišťály rozestavěné okolo svíčky její světlo pohlcují a rozkládají, aby potěšily oko okolo jdoucích. Pod oltářem, výrazem mého vděku Velké Smrti, visí obrázek Matky Meery, té, která mě na tuto cestu navedla. Přítomnost Santa Muerte, Laloby, Smrti je cítit v celé místnosti. Uklidňuje, hojí, objímá………. Buď požehnána Velká Matko.

Text je výhradním majetkem autorky a jeho použití, nebo jeho částí je trestné, pokud neuvedete autora a zdroj.