ZLATÁ RYBKA

Poté co jsem si koupila svou úplně první chatu, uštědřilo mi nové prostředí ponaučení.

Podél chatky totiž vede mírný potůček. Klikatí se jako had vyhřívající se na slunci. Tu a tam se mihne nějaký potěr, nebo žbluňkne vyplašená žabka. Břehy jsou posety menším porostem, hlavně ostřicí a dokonce jsem našla čibuky. Voda je nádherně průzračná, skoro člověka nabádá, aby se ji napil.

Toho velkého dne jsem si šla zase sednout na břeh potůčku a odpočívat, jak jsem to měla ve zvyku.

V potoce, proti proudu, čile pádlovala zlatá rybka. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Její tělo bylo pokryto zlatými šupinami, které odrážely všechen sluneční svit. Chvíli jsem ji pozorovala a došlo mi, že takhle ryby číhají na potravu. „To by šla lehce chytnout na návnadu“ blesklo mi hlavou a už jsem si to šinula, ba jsem se přímo řítila k chatce pro pruty po předchozím majiteli.

„Kde sakra jsou? Někde jsem je tu………….aha tady!“ zajásala jsem a venku napichovala svíjející se žížalu na háček. Spěchala jsem co to dalo, aby mi rybka s třemi přáními neuplavala. Takové štěstí, moct ulovit zlatou rybku. To je kauf !

Chvíli jsem ji pozorovala a pak…….mi došlo, že nemůžu. Nemůžu to tomu tvorovi udělat. Je tak nádherná a majestátní, její svoboda je inspirující. Tiše jsem zašeptala : „Tohle ti nemůžu udělat rybičko, čert vem přání!“

K mému velkému překvapení rybka vyskočila nad hladinu, až mi hodilo její zlaté tělo prasátka do očí a odpověděla : „Takhle se, ale vzdáváš svého štěstí!“

Chvíli jsem s tou myšlenkou polemizovala, ale výsledek byl stejně jasný. „To máš jedno, tak hezky si tady plaveš, nebudu tě vytrhávat z tvého prostředí a klidu a zraňovat ti tlamičku.“ Odtušila jsem trochu rozmrzele a sedla jsem si do trávy.

Rybka se v proudu zavlnila a než zmizela mezi kameny, ještě prohodila:

„Ale já se pro tento úkol narodila!!!“………………..