Když jsem se ptala duchů o čem mám psát, řekli, že o sebeklamu. Ohrnula jsem pysk a odtušila : „Tak to bude kluci rychlý. To je tak na tři věty : Lžeme si všichni. Kdo si lže je trouba, protože jedinej, kdo na to dojede je on sám. A………dál už nevím, co bych asi mohla ještě dodat. Vždyť je to jasné téma !“ Duchové, protože mě znají, mě nechali brblat, zatím co jsem umývala hrnky a dál si fylozofovala pod vousy. „O čem bych jako proboha měla mluvit?“ A náhle, snad z čistého nebe, přišlo slovo Bůh. A před očima se mi rozvinula vize nedávné terapie ve skupině. Hrnky jsem nechala bezprovizorně polehávat ve dřezu a usadila jsem se pohodlně s klávesnicí na klíně. Tak tady to je :
Každý člověk má svého boha. Jsme utvářeni náboženstvím svých předků, své země, toho co čteme na internetu, ba i v mnohých knihách. Často žijeme s blaženým pocitem ujasněného boha, který nemá nic společného s křesťanstvím, ani se starým zákonem. Nebo ctíme Ježíše, ale v podvědomí máme silně zakořeněného starozákonního boha . Neméně zmatků nám mezi nevědomím a vědomím udělalo nešťastné spojení jména Ježíše s Kristem. Na každý pád jsme si většinou všichni jisti jeho čistotou a božskostí. Lžeme si do kapsy. Ano, možná i ty milý čtenáři by jsi se chytal za hlavu, kdybys měl možnost vidět na vlastní oči boha, v jeho plné podobě, tak jak jej máš uloženého ve svém nevědomí. A to je bůh, který tě ve skutečnosti řídí a ovlivňuje. Zrovna před pár dny se mi stalo, že se klientka svěřila se svými osobními pokusy pracovat s kyvadlem. Protože chtěla dobré napojení, spojovala se s bohem. Když jsme si povídaly o bohu, kterého myslí, postupně se odkrylo pozadí a ženě došlo, že se nespojovala s BOHEM , ale se svým bohem. Což je úplně stejné, jako si nechat kyvadlem kývat od svého podvědomí, od ega, nebo od nižšího astrálu. Je to sebeklam. V léčivé skupině se začaly také postupně odkrývat různé podoby bohů. Překvapením i pro mě bylo, jak šikovně si člověk dokáže boha uštrykovat z různých atributů mnoha existujících božstev. Tak kupříkladu na vědomé úrovni jde o boha laskavého, kosmos. V nevědomí je to bůh, který je přísný a sleduje, jak se chováme, přičemž se mu snažíme zavděčit a vytváříme si pocity viny na základě toho, že si myslíme : „Teď se na mě bůh zlobí“. Tentýž bůh se stará o to, abychom nesešli z cesty a dává nám na tutéž cestu zkoušky, protože…aby….. Mix starozákonního boha, novozákonního a ještě dědy na obláčku je velmi častým sebeklamem. Nejednou jsem zažila překvapení, kdy na vědomé úrovni figurovala vize boha jako Světla a když se ukázalo nevědomí, byl tu starý známý chudák, připíchnutý na kříž. Ó předci, váš odkaz je příliš silný. … Zajímavé také bylo, jak je naše vědomí utvářeno patriarchálním bohem, zatím co v nitru toužíme po ženské bohyni – a tak vzniká zvláštní androgynní bytost, která chaoticky přeskakuje mezi mužskou a ženskou rolí. Ještě zásadnější podle mého jest, že si utváříme i různé iluze o konkrétních bozích. Ježíše například vnímáme – protože tak nám ho staletí předkládali a nám se to hodilo, – jako sebeobětujícího se člověka, který zemřel a vstal z mrtvých. Jenomže si neuvědomujeme, že přijmeme-li Ježíše jako boha, ve skutečnosti se napojujeme na Ježíše jako takového – na jeho reálnou osobnost, nikoliv tu pohádkovou, jež nám a našim předkům byla předkládána (a často vnucena násilím). A boj mezi podvědomím a vědomím může začít… Stejně tak si mnozí, pod vlivem nepochopení kvantové fyziky, vytvořili iluzi boha, který nás vidí, posuzuje naše chování a boha-kosmu. Takže sice používají název Kosmos, Vesmír, Univerzum, Zdroj, ale stejně mají stále pocit, že jsou posuzováni. Pravá podstata jim uniká. Stejně to platí pro anděly a jiné kosmické bytosti. Žijeme v tisících iluzí a sebeklamů. To vše je zakryto sebeklamem našeho pocitu, že jsme již došli pochopení boha a jinak to být nemůže.
Jako lidstvo jsme mistry v sebeklamu. Vytváříme iluze jak pro svět , který je iluzorně mimo nás, tak i pro sebe. Mnozí si nasazujeme masky – chováme se jinak v práci, jinak doma, jinak s přáteli, jinak před autoritou, jinak……a jinak………..a jinak………až zapomeneme, kdo jsme ve skutečnosti. Téměř každý koho znám, se už dávno v maskách ztratil, protože se staly jeho součástí. A také téměř každý se snaží přijít na to „Kdo jsem?“ Nosit masky není přečin. Není na tom nic špatného – pokud je máme pod kontrolou. Jsme-li jako herec, který se na pódiu mění v jinou bytost a mimo vystoupení se vrací k svému já, je to pro nás pozitivní. Jestli-že odcházíme z pódia a zapomeneme se odmaskovat, sundat kostým, pak jsme ztratili osobnost. A iluze mohou přibývat po stovkách, usazovat se v našem nevědomí a páchat nedozírné škody. Mohu-li si dovolit, ještě bych u masek zůstala. Duchové mě upozorňují na jednu zásadní věc. Mnohdy se totiž stává, jak vysvětlují, že se jedna z masek, jež si denně nasazujeme, stane natolik obtížnou, že nás její existence začne drtit. Už si ji nechceme nasazovat – ale musíme. Často na ní závisí rodinná „pohoda“, častěji však zaměstnání a s ním spojené uživení se. Chceme přežít a tak potlačíme niterný tlak na změnu a začneme sami sebe klamat, že to je přeci úžasná maska (práce, partner) a vlastně to ani není tak zlé…………Takový sebeklam vede k sebepopření a nakonec k nemoci. Důležitou energii plýtváme na udržení této iluze tak dlouho , až se vyčerpá. Maska odpadne, ale my s ní…
Při čtení tohoto mého skromného zamyšlení, se vyloupla malá poznámka. Slyšela jsem náhle jednoho z čtenářů, jak se rozčiluje, protože jiný mistr mu řekl: Buď sám sebou, nepřetvařuj se (nenos masky). Ok. Souhlasím, pokud vám to vyhovuje, nenoste masky. Ale nezapomeňte si sebou vzít osobní odpovědnost, jež vás bude neustále upomínat na to, že si ponesete následky a tyto následky nemůžete připisovat nikomu jinému.
Já své žáky učím hře zvané život. A život je hra. Extrémní hra, v níž se většina lidí ztrácí. Nechápou zákonitosti této hry, to, že jsou zde figurky, které vás z titulu hry mohou „sežrat“ a vy se z téhož titulu nesmíte „zlobit“. A měli byste jít na začátek hry a začít znovu a znovu, nebo se hrou probít a zvítězit- tím , že požerete jiné figurky. (…ale mě doma říkali, že to je sobecké…možná namítnete) Toto je hra života. Součástí této hry jsou role. Všichni máme role – matka, žena, dcera, svářeč, řečník, učitel, terapeut, léčitel, milenec, žalobce, syn, nadřízený, podřízený……každá z těchto rolí představuje nějaké očekávání . Od matky se chce, aby se na prvním místě postarala o děti, aby je milovala a obětovala se pro ně. Co když je ta matka – díky společenským tlakům a situaci – nucena pracovat a tak musí přepínat velmi rychle z role matka na roli prodavačka, obráběčka kovů apod? Do toho má roli milenky svého muže, takže ještě musí stihnout přehodit masku na sexuálního vampa. Mezitím jí zavolá stařičká matka, takže se žena okamžitě transformuje do dcery………a kde zůstalo „chci být sama sebou!“ Má čas tato žena ještě vědět – zjistit – kdo je?
Všichni máme své role a hrajeme je. Rozdíl je jen v tom, zda vědomě, či nevědomě. Při vědomém přehazování masek se máme šanci neztratit a nezbláznit.
Slíbila jsem si, že tento článek nebude tak zdlouhavý , jak je mým zvykem. Mou snahou bylo podchytit vaši pozornost a přivést vás k přemýšlení. O tom, kde asi klamete sami sebe. Pokud vám to pomůže zbavit se byť jediné iluze sebeklamu, pak jsem ten čas nepromarnila. I mě to přivedlo k mnohému zjištění a zamyšlení se nad sebou 🙂 Chcete-li se podívat na svého boha, můžete se přidat k některé z terapeuticých skupin. Stejně tak vám mohu pomoci s odhalením vašich iluzí. Věřím, že to bude velkým přínosem.