• Taisha Tauma

PROŽÍVAT LÁSKU

Ve světě šamanizmu jsem byla ihned z počátku konfrontována s několika myšlenkami, jež mi nedávaly spát: „ a lásce nic nepoloží překážku přes cestu….“ Nerozuměla jsem jí „ pro šamana jsou emoce pouhou hrou světla a stínů „ Chtěla jsem jí rozumět „ šamana neřídí emoce, vše co činí, přichází z lásky „ Toužila jsem to umět Za víc jak dvacet let svojí léčitelské praxe a za 40 let své životní praxe, jsem se setkala s neuvěřitelným množstvím lidí, situací, zkušeností , druhů lásky a emocí. Ve všech jsem se nejprve utápěla jako kotě v kaluži vody, měla jsem pocit, že dosáhnout mety bezpodmínečné lásky, v tomto temném světě, zhola nejde. Viděla jsem se, jak nosím vodu v sítě a marně se ji snažím přelévat z moře do rybníka, abych tak rozšířila své vnímání a poznání. Často mnou zmítaly pochyby, emoce zloby a zmaru, mou sestrou se stala beznaděj. Viděla jsem bolest ve světě, jak v tom vzdáleném, tak i v srdcích svých blízkých a nechávala jsem se strhávat do jejich dramat. Měla jsem pocit, že jsem jim dlužna prožívat stejnou bolest a utrpení, abych tak vyjádřila soudržnost a pochopení. Moc jim to, ale nepomáhalo. Beznaděj v nich zůstávala a moje se prohlubovala s každým bolavých srdcem, které jsem se snažila prožít přes sebe sama. Topila jsem se a vzduchu se mi nedostávalo. Tehdy jsem vztáhla ruku znovu po šamanizmu a začala se urputně dožadovat od duchů odpovědí na mé otázky. Hledala jsem CESTU. První , co mě učili bylo, že pokud se zachránce začne sám topit, nikomu nepomůže. „Klesneš do hlubin s nimi a jediné, co vás bude pojit, bude tvé hnijící tělo vedle jejich ostatků, na dně mořského dna“ Snažila jsem se jim porozumět. Byli mi velmi nápomocni a tak mě uvrhli do finanční tísně na mnoho měsíců a čím víc jsem kolem sebe mlátila rukama a shledávala svůj osud stejně zoufalým, jako měli ostatní, tím víc jsem klesala. Až se konečně prolomila hráz mého strnulého myšlení a já to pochopila. Nepomohu nikomu, když přijmu jeho svět. Jeho přesvědčení, že není práce, je krize, dluhy jsou nevyhnutelné a bolest je každodenním chlebem. Seděla jsem v křesle naproti jedné bolavé duši, která právě vyprávěla svůj bolestný příběh plný nedostatku a chudoby a poprvé jsem zareagovala jinak. Hledíc jí do duše, řekla jsem svému Duchu „Nikoliv, toto není můj svět, to patří jí a u ní to zůstane, dokud bude sama chtít. Můj svět je plný dostatku a hojnosti, klientů, pochopení, financí a pocitu plnosti. Této ženě pomohu tím, že jí ukážu svět hojný a naplněný.“ Žena sedící naproti však mluvila stále jako ve vytržení o své chudobě a zmaru a nevnímala – jako dříve já nechtěla slyšet, že je to tak snadné, že je to nadosah. Tento den jsem jí nepomohla, ale pomohla jsem sobě. Od druhého dne se telefon nezastavil a hojnost se hrnula ze všech stran. Vesmír mě vyslechl a naplnil moje potřeby až po okraj. Teprve tehdy jsem mohla mnoha lidem poskytnout jiný obraz. Obraz nasyceného světa, prostého chudoby a strachu z úspěchu. Mnozí svou duši otevřeli a přijali rady, které jsem jim v tomto směru poskytla a okamžitě se jim začal měnit život. Našli si nové místo, splatili dluhy a uzdravili se ve své mysli. Toto byla jedna z největších lekcí kosmických sil, kterou jsem dostala.¨ Další formou výuky byl strach ze smrti, který úzce souvisel s pocitem nejistoty, ztráty kontroly nad životem a sebou, případně nad životy blízkých. Denně jsem zažívala pocit pádu do temné černé díry, která se pode mnou otevírala jako gehenna (pekelná jáma ) a polykala mě. Marná snaha ovládnout situaci hlavou mě neustále směřovala k jinému způsobu vnímání světa a sebe jako jeho součásti. Nechápala jsem, jak je možné neustále zažívat tak hluboký strach, když mi vesmír evidentně žehná v mnoha směrech a to tak, až jsem si často říkala, zda se mi to jenom nezdá. Nezdálo, ale mnoho úspěchů v boji se strachem mi to nepřinášelo. Smrt mi dýchala za krk jako vlkodlak v temném lese a já se nořila do stále větší temnoty duše. Jako slepec jsem tápala v této tmě a ochrnutá strachy jsem raději nedělala žádné kroky, abych se náhodou nezřítila do jámy lvové. Strach naplňoval moje buňky, duše se tísnila kdesi v koutku a raději ani nešpitala. Přenesla jsem na ní úspěšně svůj vlastní strach. Cesta ven se zdála nemožná. Tehdy jsem opět vesmír požádala o pomoc. A on promluvil. „Jestli-že se bojíš smrti, požádej ji, aby tvé utrpení skončila.“ Myšlenka mi přišla děsivá a opovážlivá. Položit hlavu dobrovolně na špalek? Nemyslitelné ! Jak se však časem ukázalo, bylo to jediné řešení jak vyjít z temného lesa sebeklamu. V den, kdy se opět objevil démon hrůzy a paralýzy, jsem byla velmi, ale opravdu velmi unavená. Ležela jsem na pohovce a cítila, jak se do mé duše opět vkrádá ten nenápadný, leč silný zloděj života. Třásla jsem se, mrtvolný tlak stoupal po krčních tepnách, srdce bušilo o závod a údy strnuly. Věděla jsem, že si pro mě jde………..A v tu chvíli jsem si vzpomněla na hlas Duchů a svůj boj jsem vzdala. Přestala jsem utíkat a řekla: „ Matko Smrt, mám-li zemřít, prosím vezmi mě za ruku a odveď mě, protože jsem už tak unavená, že nemůžu dál a už nechci . Zabij mě, odveď odtud, jen mě nenechávej o samotě! Pokud mě však tu chceš ještě nechat, prosím, mám strašný strach, pomoz mi nad ním zvítězit. „ Vzduch se naplnil sladkou vůní a moje tělo obejmuly teplé ruce. Ponořila jsem se do neuvěřitelného pocitu důvěry a lásky a …………strach byl pryč. Nesla jsem se na neviditelných a laskavých rukách a věděla jsem, že se smrtí ve své blízkosti jsem v bezpečí. Tato lekce navždy změnila moje vnímání světa, života i smrti a konec konců i mě samotné. Poprvé jsem ucítila zakázanou lásku – lásku ke smrti. S touto láskou bylo zajímavé pobývat na tomto světě. Často nepochopena druhými lidmi, snad i považovaná za těžce duševně nemocnou, jsem neúnavně přinášela těm, kteří byli připraveni, zprávu o tom, kým smrt vlastně je. Mnohým lidem jsem pomohla, postavila je smrti tváří v tvář a oni odcházeli posilněni a naplněni štěstím a vědomím neustálé přítomnosti láskyplné bytosti , Matky Smrti. Jejich úzkosti a paralýzy odcházely ruku v ruce s depresemi a obsesí. Život přišel paradoxně s přijetím smrti jako součástí každodennosti a strach musel ustoupit vyšší moci. Jestli mi vesmír někdy dal dar darů, pak to nejsou vize, jasnovidnost, nekonečný zdroj energie, nebo neomezené možnosti osobního rozvoje – je to přátelství Smrti a její neustálý dohled nade mnou . Poznala jsem lásku, která je mnohým lidem odpírána jen proto, aby nemohli dosáhnout štěstí. S touto láskou se začalo proměňovat i moje další vnímání a nahlížení na svět. Zjistila jsem, že láska, kterou jsem dříve za lásku považovala, byla jen radostí z pomoci druhým lidem. Byl to dobrý pocit, který mě řídil a nutil pomáhat. Jenže i přes úspěchy, nezpochybnitelné zázraky dějící se pod mýma rukama a děkovné dopisy jsem necítila uspokojení. Byla jsem však na sebe hrdá, neboť jsem to považovala za důkaz kontroly nad egem a úžasnou prevenci možné pýchy. Tak dlouho jsem si omílala tuto mantru : „Nesmíš se naplnit radostí, tím bys přiživila ego“až jsem ustrnula na prázdnotě a neuspokojenosti. Vždy to bylo jen o splnění úkolu, jehož význam mi unikal stejně rychle jako energie. Jinou cestu jsem však neznala. Nový druh lásky, lásky k bytosti Smrti, mě začal proměňovat i v tomto směru. Přehrada bránící lásce, aby plynula s proudem Božské přítomnosti, konečně praskla a mocný proud lásky sebou začal brát vše, co se usadilo na březích mé mysli a srdce. Emoční vlny odplavily odpad a já ji najednou cítila. Přišla a postavila mě tváří v tvář sobě samé. Začala jsem se poznávat z takového úhlu, který byl dříve nemožný. Rozdělila jsem se ve dví. Dvě zcela jasně oddělené části. Ta větší, která si s každým dnem zabírala větší prostor v mém životě, se stala mým učitelem. Popoháněla tu menší, zaostalou část mě samotné, až ke krajním prožitkům. Tím bořila její hranice a mohutně ji začala posouvat. Pojmy láska, hojnost a jednota s kosmem, začaly nabírat na nových rozměrech a mě nezbylo než to s údivem pozorovat. Vně jsem působila jako jedna, avšak v každém okamžiku , s každým nádechem a při všech slovech, jsem v sobě vnímala odděleně obě tyto bytosti, které živě vedly diskusi a stále častěji spolupracovaly. Když jsem se rozčílila, ta Velká bytost s nesmírným pochopením a klidem pozorovala to Menší já a udílela mu rady, usměrňovala jeho chování. Menší já často vztekle odseklo, zejména na začátku se snažilo vybojovat si své místo zpět neuvěřitelnou agresí až k záchvatům zuřivosti. Toto období jsem vnímala velmi bolestně, s obavou, kam se bude dál ubírat můj život. Ale s přibývajícím časem se Malá bytost naučila poslechnout a umírnit své reakce. Začalo mi docházet co se vlastně děje. Můj Duch, princip sebe sama, moje vlastní podstata se konečně prodrala na povrch, aby se ujala vlády nad nízkými pudy a strnulými návyky ega. Moje Duše se konečně, díky lásce ke smrti, mohla postavit na své právoplatné místo. Lásce již nic nemohlo vstoupit do cesty a já začala emoční výkyvy a změny chápat z nadhledu, jako hru světla a stínů, která se mě nikterak netýká. Netýká se MĚ, ale pouze nižších hladin ega, které však nemohou zvítězit na Duchem a Duší, které jsou ze své podstaty Božskými bytostmi. Takové vítězství není možné. Zároveň se proměnilo i mé posuzování situací a lidí. Prohloubilo se mé pochopení pro to, co je ovládá a jak jsou tomu vydáni na milost a nemilost. Přestala jsem odsuzovat ve smyslu konečného závěru a o to víc se Velká duše začala starat o to, abych jim stanovovala hranice a upozorňovala na vadné systémy myšlení a jednání . I když moje vnější projevení neslo stopy negativní emoce, uvnitř byl rozhoštěn klid a mír Velké bytosti, která vše stále kontrolovala a usměrňovala. Začala jsem si plně uvědomovat neustávající přítomnost LÁSKY, která se nedala nikterak srovnávat s tím, co jsem dříve za lásku považovala. Tato láska tu byla nejen pro druhé, ale i pro mě. Mohu-li svou pouť jakkoliv shrnout, bude to jen zlomek toho, co ve skutečnosti prožívám. Dotyk skutečné lásky nelze vměstnat do pár řádků černých písmen, byť by byla seřazena do sebekrásnějších a vznešených slov. Láska bez podmínek, láska k zlodějům i vrahům, láska k tomu kdo mě podvedl z čistě zištných důvodů, láska k tomu kdo mě pomlouvá, láska k těm, co mi závidí, láska ke všem ztraceným duším tohoto válkou prosyceného světa a láska k ničitelům Země. Láska k té Malé bytosti, jež občas ještě vystrčí růžky, aby mi jen znovu připomněla kontrast mezi skutečnou láskou a láskou iluzorní. Láska, která z každé bytosti, kterou objímám a hladím, snímá utrpení světa, bolest, jež mohla na svět přijít jen proto, že tu bylo pusto a prázdno. Očima lásky vnímat je neskutečný prožitek. Poskytuje kontrast mezi okamžikem, kdy se rozčílíte nad rozlitým čajem a následujícím klidem, jež se ve vás rozhostí, když s něhou a pocitem vnitřního naplnění utíráte skvrnu. Dotýkat se jiné lidské bytosti už není pouhým dotykem, je spirituálním prožitkem, kdy jste tak prosyceni láskou, že chcete tuto bytost absorbovat a splynout s ní v nekonečném tanci hvězdného prachu. Díváte se na tu bytost a ačkoliv je její tělesná schránka schromlá, nemocná, otylá, nebo kostnatá a její projevy jsou agresivní, zlostné, odmítavé a plné podezření, vy vidíte jen nádhernou bytost, která jako zraněná srnka leží v mechu a smutnýma očima prosí o pomoc. A tak ji něžně berete do rukou a necháváte z celé své bytosti přetékat hojivou esenci do jejích útrob, duše a ducha. Jste Matkou, jste životem i smrtí, jste projeveným božstvím i každou buňkou jejího těla. Hranice se stírají, to co je lidské mizí a nastupuje kosmický řád a láska bez hranic. Milujete. Tak moc, že se i zdi místnosti proměňují v tuto lásku. Nejde o emoci, ale o přítomnost Boha v jeho nejpřirozenějším projevu. Rozhošťuje se Klid, ve vás, v celém prostoru a v bytosti, které se dotýkáte. Před očima vnímáte oslepující záblesky a záři a vše se noří do jakési pulzující nehybnosti. Zažívám tuto lásku a jsem si plně vědoma neuvěřitelnosti a vyjímečnosti tohoto projevení. Často jsem vedena k tomu, abych jako Matka políbila bytost do vlasů, na čelo, nebo rameno. Velká Bytost mi přitom dává pocítit připravenost člověka na takové projevení. Tento polibek je prost sexuality i teatrálnosti. Je tak silný, že ho unese jen málo bytostí. Jakmile mi však Velká Bytost pokyne, abych dala průchod Božskému projevení, polibek duši osvobodí od většiny břemen, se kterými za mnou přišla. Někdy jen odemkne stínová vrátka, aby tak mohlo Božství vstoupit a přinést změnu. Jsou však chvíle, kdy je mi zapovězeno tuto lásku projevit. Je to nejtěžším okamžikem, kdy vím, že musím odepřít ten největší dar. Stále jsem však napojena na Božství a je mi dovoleno nahlédnout příčin, proč nelze k člověku přivést tímto způsobem milost. Jsem s tím srozuměna a Velká Bytost mi dává cítit klid, vycházející z láskyplného pochopení, že každý máme svou cestu a nelze člověka vytrhovat z jeho způsobu vnímání ve chvíli, kdy není mentálně, duševně i duchovně připraven. Ke každému musí tato Milost přijít v pravý čas. V procesu, kterému sama plně nerozumím, neboť ještě neskončil, jsem byla vystavena dalšímu druhu lásky. Lásky, kterou jsem nikdy nezažila a jež mi dala pocítit i neuvěřitelnou bolest duše. Zmítána jako větvička ve větru jsem se potácela několik dní v agonii, pocitech viny, zbožštění člověka, strachu ze ztráty, strachu z budoucnosti, strachu ze sebe samé, v euforii nepoznaného. Byla to opět jedna z nejtěžších zkoušek, cesta k sebepoznání a osahání si rozhraní lásky ke všemu a všem v tomto kosmu. Vnímala jsem, jak se tento druh lásky plynně spojuje s jinými podobami lásky a pak mě zase uvrhuje do utrpení. Emoční tornádo přišlo, aby otřáslo s mými posledními zvyky, převzatými z lidského pokolení. Mě, bytost přicházející z hloubky vesmíru, zde na Zemi Velká Matka učí mnoha způsobům lásky v kontrastu s láskou Božství. Ukazuje mi barvitost a mnoharozměrnost lidského srdce a jeho duše. Propůjčuje mi důvěru v to, že lidstvo není ztraceno, neboť tam, kde je tolik druhů lásky a prožitků srdce, je stále naděje na to, že i láska k Bohu tady najde místo. Ukazuje mi, že tu jsou lidé, kteří mi s láskou sobě vlastní naslouchají a dělí se se mnou o své zkušenosti a prožitky lásky ve všech jejích podobách a já to vstřebávám, abych později zase já mohla jim poskytnout Milost Boží lásky. Učím se jako dítě, které s obdivem a údivem, avšak s důvěrou, ochutnává život takový jaký je… a jsem za to velmi vděčná. Děkuji vám všem, za to, že máte ve svém srdci kousek lásky. Je jedno, jaká láska to je. Záleží jen na tom, zda se o ni ochotně dělíte s těmi, kteří vás míjí, či se s vámi setkávají tváří v tvář. Za tím vším je konec konců jen ta jediná láska, láska Božství, láska Kristova .

„ a lásce nic nepoloží překážku přes cestu….“ „ pro šamana jsou emoce pouhou hrou světla a stínů „ „ šamana neřídí emoce, vše co činí, přichází z lásky „ Použití textu jen s uvedením zdroje,děkuji. Tai

1 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

EGREGOR