Sama za sebe musím uvést, že jsem tuto osůbku umluvila k tomu, aby se o svůj příběh podělila s vámi ostatními. Nechtěla, její skromnost je až patologická, když vezmeme v úvahu, že je vyvolená k něčemu velkému. Pro ni to však není požehnání, ale hrůza, se kterou se téměř nedá žít. Přesto souhlasila a já jsem za to vděčná.
Takže, zde je SKUTEČNÝ PŘÍBĚH : Dobrý den, Dostala jsem za úkol zapsat svůj příběh..a tady je.. Moje dětství nebylo lehké, zanechalo šrámy na duši,ale komu z nás ne? Matka mě vedla k lásce k přírodě, pracovitosti a předčasné rozumnosti. Chyběla mi vřelá mateřská láska,objetí,pohlazení,pocit přijetí..ale i tak jsem až do svých šestnácti let byla celkem normální holka. Hodně citlivá, s malým sebevědomím a sklony k sebezničení(pocit viny vyžadující trest). Od mala jsem se trápila se svým tělem a neuměla se v něm úplně zabydlet. Ačkoli druzí mě shledávali hezkou a štíhlou,cítila jsem se jako velryba. Následovaly problémy s jídlem..záchvaty přejídání střídaly hladovky, válení v posteli a lenošení zase přehnaná aktivita a cvičení…Nevěděla jsem si rady,styděla se za sebe,lhala jsem sama sobě i kamarádům,rodičům..A do toho se začaly plíživě projevovat příznaky další nemoci..Jednoho dne jsem vstávala ze záchodu,a přemohla mě závrat,v mžiku mě obestřela bílá mlha a cítila jsem silný tlak na břicho,rychle jsem vyrazila ke dveřím,abych tam nezůstala zavřená,měla jsem štěstí,nebyly zamčené.Svalila jsem se mezi dveřmi a takto mě našel otec.Zvedl mě a snesly se na mě nadávky,myslel si,že asi beru drogy. Pár dní jsem strávila v posteli nevědíc moc o okolním světě. Lékař mi předepsal antibiotika,ale co to je,nevěděl.Pak jsem fungovala celkem normálně,za čas mě ale začaly trápit bolesti různě po těle,v noci jsem nemohla spát a přes den byla hrozně unavená,přetočit se z jednoho boku na druhý bylo utrpení,tuhly a otékaly mi prsty na rukou,zápěstí,kolena,hodně jsem zhubla.Ráno jsem se nemohla vyhrabat s postele,učesat si vlasy,napuchlé prsty mě trápily při psaní…a do školy jsem se vlekla dvojnásobnou dobu než obvykle a s vypětím vůle,kdy jsem si říkala „chod‘ chod‘ ještě kousek“.Pak lítání po doktorech,kteří mě posílali na různá vyšetření,dávali mi antibiotika,a nevěděli co mi je(nejlepší byla paní neuroložka..já“nemůžu spát“ ona“vypadáte unaveně musíte spát“)Asi po roce mi našli revmatoidní faktor v krvi a dali diagnozu revmatoidní artritida.Nemoc chronická a nevyléčitelná,kdy je možné jen zpomalovat její průběh.Předepsali mi silné léky s vedlejšími účinky.Léčba byla stejně agresivní jako nemoc,co mě napadla.Byla jsem vyděšená,zaskočená.Docházela jsem na kontroly,brala léky a můj fyzický stav se zlepšil.A tak jsem se snažila žít jako ostatní mladí,chodila jsem do školy,učila se,pomáhala doma,chodila ven s kamarády,pila alkohol,kouřila,ponocovala,vyrážela na koncerty,na výstavy,do kina,četla si,užívala si život..alespon navenek,mezi lidmi.O samotě a mezi přáteli jsem plakala.Za onemocnění se styděla,pomocnou ruku kamarádů,(třeba zvednutí za sedu,což mi nešlo),jsem odmítala(já to zvládnu sama,nejsem méněcenná).Léky mi úplně nepomáhaly,takže jsem začala hledat pomoc i jinde.Přes známé jsem dostala kontakt na několik léčitelek.Léčily mě energií,a hlavně projeveným zájmem a možností si s někým promluvit.Zkoušely jsme bylinky,mastičky..ale též mi řekly,že se musím snažit sama,najít svůj způsob,cestu,porozumění poselství nemoci..čemuž jsem byla hodně vzdálená.Chyběla mi trpělivost,a navíc jsem odmítala si nemoc připustit,chtěla jsem jen už být zase zdravá,bez bolestí,jako dřív…Nemoc mě oddělila od mých vrstevníků,trpěla jsem stresem ,depresemi,osamělostí,neměla jsem nikoho,kdo by měl podobnou zkušenost.Navíc mi artritida zdeformovala klouby na rukách,což mi na sebevědomí a pocitu krásy nepřidalo.Ze strany přátel jsem se setkávala z lítostí,soucitem,snahou pomoci,kterou jsem však tvrdohlavě odmítala.Doma se také nenašlo klidné útočiště a podpora,spíš naopak.Jen co to bylo možné, jsem od rodiny téměř utekla,našla si práci a začala mít pocit,že vše zvládnu a dokážu se o sebe sama postarat,že zavřu vrata za všemi problémy a začnu nanovo. Po nějakou dobu se mi to docela dařilo,být veselá,společenská,otevřená..zážitkům,vztahům,událostem..Improvizovala jsem,nestarala se o budoucnost,jistoty,připadalo mi,že mohu všechno,co chci.Vezla jsem se na vlně mládí a lásky,na čas se mi zvedlo sebevědomí a víra ve vlastní možnosti.Cítila jsem svobodu,ale neznala jsem míru ani sebeovládání.A mí démoni odmítali zůstávat v pandořině skříňce,a stále častěji se drali ven a vynucovali si mou pozornost a řešení..Jenže já stále nic řešit,vidět ani slyšet nechtěla..Cítila jsem vnitřní prázdnotu a zoufalství a téměř nedokázala být sama se sebou.Čím větší silou jsem vše potačovala,tím víc to sílilo a rostlo..Prázdnotu jsem zaplňovala jídlem,alkoholem a starostmi druhých lidí,chodila jsem hodně na akce.Užívala jsem psychotropní byliny,které mi otevřely cesty do jiných sfér vnímání a ukázaly odlišný pohled na svět.Naštěstí jsem měla více láskyplných a pozitivních zážitků,avšak vybavovaly se mi i potlačované bolestné vzpomínky.Pomáhalo mi,psaní,malování, kreslení,bubnování,sledování filmů.Pomáhala mi láska,která mi též otevřela další dveře.Pomáhali mi přátelé a známí,díky zájmu o druhé jsem zapomínala na své trápení,anebo se opilá mohla vypovídat.Přesto jsem před sebou utéct nemohla,i když jsem po tom hodně toužila..Protože jsem neměla k psychoaktivním látkám patřičný respekt,doplatila jsem na to.Po jednom děsivém zážitku,“bad tripu“,se moje představa světa zhroutila,vyplavaly všechny strachy a kaly,zůstala jsem malá,nahá,rozsypaná na kousky,s vědomím,že jsem hrozná,že se nikomu nedá věřit a nic není,jak se zdá.Malé vystrašené dítě,které by se rádo schovalo mámě pod sukni,ale žádná máma není.V tomto stavu bylo náročné normálně fungovat,chodit do práce..ale šlo to,s vypětím sil jsem to zvládala…Poznávala jsem hodně lidí.Mezi nimi byl i člověk,který se stal mojí oporou,přítelem,láskou,spřízněnou duší..někým,u něhož jsem věděla,že mu můžu věřit a měla jasný pocit,že se známe už dlouho.Cítila jsem se s ním moc dobře,mohla jsem odhodit masky a být sama sebou,cítila jsem,že mě přijímá.Ukázal mi jiné rozměry reality,rozuměli jsem si i beze slov,ale ani mu nevadila má potřeba hodně mluvit a sdělovat svoje zážitky. Stále jsem chodila mezi lidi,na akce,koncerty,bavit se..Ale více mě trápily bolesti celého těla,kostí,svalů, kloubů..úzkosti..Začala jsem se bát pohnout,mluvit,jíst..vadilo mi,že jsem lidem na očích,slyšela a vnímala jsem,jakoby mě soudili,pomlouvali,jakoby říkali nahlas to,co si sama říkám v duchu..Jakobych byla křišťálová koule a bylo do mě vidět,všechny negativní myšlenky,pochyby.. všechno!Měla jsem velký strach.Když se mě jednou kamarádka zeptala „jak se ti daří“bezděky jsem odvětila“rozpadám se“Otevřenost se změnila na nedůvěřivost,až paranoidní představy.Za dobrou věcí jsem zbytečně hledala přetvářku..Několikrát jsem slyšela myšlenky druhých lidí,nevím,zda skutečně,či to byly mé vlastní,nebo obojí?Vždycky jsem byla citlivá,ale teď to byla extrémní přecitlivělost,každá kritika a posměšek ve mě ještě dlouho rezonovaly..Dříve pozitivní a láskyplné zkušenosti,vnímání propojenosti s přírodou,lidmi,zvířaty,stromy..světem,se změnily na pocit vyhnaní,odtržení,zavržení,nepatřičnosti a osamělosti.Na akcích mi začalo být velmi zle,po chvilce jsem musela odejít.Do toho nepříjemné vedlejší účinky léků,jako bolesti hlavy,žaludeční nevolnosti a problémy s trávením,deprese,řídnutí kostí,zhoršení pleti,přibírání na váze..zkoušela jsem je vysadit a léčit se přírodními preparáty..Možná by to pomohlo,kdybych měla disciplínu,a neničila si dál svoje oslabené tělo jedy a přílišnou zátěží..Stále jsem se snažila fungovat,jakoby mi nic nebylo..chtěla jsem po svém nemocném těle příliš..Po necelém půlroce se artritida rozjela jako zběsilá-záněty po celém těle,velké bolesti,nechutenství,deprese..skoro jsem nemohla chodit,a ztěží se dovlekla na záchod,někdy mě tam nosil přítel..Až tehdy mi došla závažnost nemoci,a konečně jsem tomu přizpůsobila svůj život.Začala jsem jíst zdravě,přestala kouřit,omezila alkohol,zařadila pravidelné cvičení,odpočinek..a opět užívala léky.Psychické záležitosti jsem zkoušela zvládat sama,za velké podpory partnera,který měl tu sílu unést moje stavy a neutekl!..a pár blízkých lidí,které narozdíl od jiných nevyděsila má proměna a jejich přátelství vydrželo a mě podrželo.Znovu jsem vyhledala léčitelku,teď už se se mnou dalo mluvit a byla jsem ochotná a schopná slyšet rady a mnohdy kritiku svých postojů a jednání.Pomáhala mi i energetickým léčením,které časem téměř zastavilo bodavé horké záněty,které mi bránily v pohybu.Za což jsem jí vděčná. Nasměrovala mě k duchovnu,které mě oslovovalo jako malou holčičku,a já začala usilovně hledat vlastní cestu,klást otázky a hledat odpovědi.Pochopila jsem,že uzdravování bude běh na dlouhou trat‘,a že se musím vnitřně změnit.Z města jsme se odstěhovali na venkov,do klidu přírody.Můj fyzický stav se zlepšil,mohla jsem chodit,udržet hrnek v jedné ruce atd.,s psychikou jsem však stále bojovala.Strach z lidí a přecitlivělost na jejich nálady a vibrace mě vyřadil z pracovního procesu..Několikrát jsem se sice zkoušela zařadit,ale vždy to přineslo zhoršení fyzických obtíží.V posledním zaměstnání mi doporučili návštěvu psychiatra..v naději na zlepšení jsem ho vyhledala,byla mi dignostikována deprese,úzkost a paranoidní nastavení..Začala jsem chodit na terapii a jíst antidepresiva,z počátku se všechno mnohem víc zhoršilo(převládaly vedlejší účinky léků),po čase jsem byla jak obalená dekou,víc apatická a bez vůle,míň vystrašená,příčina však nezmizela..Pak se objevily další nepříjemnosti-závratě,jakobych byla opilá,necítila jsem nohy a tělo od pasu dolů,bylo to jako ve snu,chodila jsem vůlí,ale necítila..Věděla jsem,že je to zlé,jela jsem do blízké nemocnice,kde mi udělali několik vyšetření včetně lumbální punkce..a sdělili mi další diagnozu-roztroušená skleroza.Moje představy o tom,že se můj stav zlepšuje,vzaly za své…Na roztr.sklerozu jsem dostávala infuze kortikoidů,které deprese zhoršují,byla jsem oteklá,po punkci jsem víc jak měsíc trpěla hroznými bolestmi hlavy,které přešly jen vleže,úzkosti se též zhoršily..Skoro jsem upadla,když šel někdo proti mě,děsila mě otevřená prostranství,metro, hodně lidí na jenom místě.. Přejímala jsem nálady a emoce ostatních lidí,strachy jsem tuhla a ze ztuhlosti mě bolelo celé tělo,měla jsem pocit,že nejsem ve svém těle,když jsem se nesoustředila,vrážela jsem do předmětů,do zdí při vchodu do dveří.. Stáhla jsem se do ústraní.Z dříve vítané návštěvy přátel se stal zdroj obav a strachů,ze samoty útočiště. Začala jsem vidět do negativních procesů,myšlenek,emocí,vzpomínek v sobě..a nabyla dojmu,že mě všichni vnímají jako zlou sebestřednou mrchu..že mě nikdo nemá rád a ani nemůže,když jsem,jaká jsem.Trápily a stále trápí mě děsivé úzkosti,záchvaty paniky,temné deprese,nekonečné pochyby,nechut na sex,bolesti stěhující se po těle,záněty,únava…Fungovat v běžném životě je pro mě velmi náročné.Musím se doslova nutit do života,do radosti,do činnosti.. Dlouho jsem toužila zajít za nějakým šamanem,ale ne a ne k němu najít cestu..Až můj kamarád mi dal adresu na jednu ženu.Měla jsem strach,že mi řekne,že jsem špatný člověk,a nemoci si zasloužím.Vyslechla mě,pomohla mi svým láskyplným přístupem,věděla věci,se kterými jsem se nikomu nesvěřila,poradila,posunula mě dál.Její léčení mělo citelný výsledek,blízcí lidé si všimli,že vypadám líp. A hlavně mi dala nový náhled na mojí nemoc,řekla ,že je to šamanova nemoc,a já se musím sama uzdravit.Seznámila mě s další ženou,která prochází podobnými věcmi,abych viděla,že nejsem sama.Jsem moc ráda,že jsme se poznaly a jsme v kontaktu.I když má jiné projevy,a zaujala ke své nemoci jiný postoj.Přestože má sama těžké stavy,povzbuzuje mě a inspiruje svou silou a odvahou.. Ač stále váhám,že se to děje právě mě..a často bych dala všechno za to,aby mi bylo líp,abych měla normální život..mám v sobě hlubokou touhu pomáhat druhým. A proto se snažím v tom všem najít smysl.Skrz vlastní prožitky pochopit různé stavy a procesy,naučit se s nimi pracovat,a uzdravit je u sebe,abych pak mohla pomáhat druhým………….
Comments