Seděla jsem v pracovně, usalašená v měkkém křesle, které se se mnou jemně pohupovalo a uspávalo mě . Právě jsem se chystala vstát a dát vodu na čaj, když se kolem oken někdo mihnul. Zpozorněla jsem a zaostřila na druhé okno, kolem něhož ona postava musela každou chvílí také projít. „ Asi pošťanda“ odtušila jsem jen tak pro sebe a zvažovala jsem, že jí půjdu naproti. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Za oknem se objevila bělostná tvář zahalená kapucou a kostnatý prst zaťukal na okno. Vyskočila jsem jako srna a běžela ke dveřím. „Halo teta, pojď dál“ zahlaholila jsem vesele a rozvalila jsem dveře dokořán. Postava s náznakem úsměvu pokývnula a už se hrnula dovnitř. Ustoupila jsem, abych náhodou nepřišla k úrazu. „ Kosu si opři tady o futra, ať mi uvnitř nenaděláš svinčík“ naznačila jsem pohledem Smrtce místo na odložení hrozivého nástroje. „Doufám, že si stihnu udělat aspoň ještě ranní kafe, nebo jdeme hned?“ zeptala jsem se pro jistotu, ale nečekala jsem na odpověď. Možná jsem chtěla tak trochu zdržovat. Smrtka si poslušně odložila zemědělský nástroj a následovala mě do pracovny. „Dáš si taky?“ zeptala jsem se ze slušnosti a zapnula konvici. Smrt kývnula na souhlas a vešla do pracovny. Kosti zachrastily, černý plášť zašustil a smrt se usadila do druhého křesla. Voda se začínala pomalu vařit a tak jsem rozdělila kávu do dvou sklenic a zalila ji až po okraj. Napadlo mě, že bych mohla ještě trochu zdržovat a jít pro cukr do horního patra, ale pak mi to přišlo zbytečné. Jaképak copak. Když už je čas, tak je čas.
„Neuvěřitelné“ uslyšela jsem z pracovny cizí hlas. Strašně moc mě zajímalo, co se Smrtce zdálo tak neuvěřitelné a tak jsem se z kuchyňky vyklonila do dveří a zeptala se „Jako co?“ Smrtka stála u mého oltáře a obdivně si ho prohlížela. Uprostřed oltáře stála její zmenšená verze, s ozdobami na hlavě a svíčkovou výzdobou okolo. „Ty mě máš na oltáři?“ S láskou se dotýkala kostnatým ukazovákem sošky smrtky. „ No jasně ! Vždyť tě uctívám, volám, když potřebuji pomoc pro sebe, a nebo klienty. To se snad sluší, ne?“ překvapeně jsem odpověděla a postavila jsem dvě kávy na stolek. Smrtka už to nekomentovala a sedla si naproti mně. Vůně kávy se příjemně linula místností. Já seděla na svém křesle a snažila se zrekapitulovat život, než půjdu. Smrtka se naproti mně pohupovala v křesle zvaném Vlado a toužebně se dívala na svou sklenici s kávou. Natáhla kostnatou ruku, zvedla aromatický nápoj k nosnímu otvoru a přivoněla si. Uvažovala jsem, jestli se může také napít. Nerada bych, aby mi polila křeslo jen proto, že nemá žaludek. Smrt snad zachytila mou myšlenku, nebo se ke stejnému výsledku dobrala sama. Postavila kávu opět na stolek. „Máme ještě čas?“ zeptala jsem se zdvořile. Smrtka kývla. „Takže ti nebude vadit, když si zapálím doutník?“ odtušila jsem. Smrtka se na mě udiveně podívala. „Ty kouříš????“ Musela jsem se usmát. „Ne, nekouřím. Ale vykuřuji. Svým klientům pomáhám kouřením doutníků, a protože mi tito duchové velmi v životě pomáhali, ráda bych jim vzdala tu čest a ještě bych si ráda zapálila, než půjdeme.“ Smrtka pohnula lebkou nahoru, jako že rozumí a udělala si ještě větší pohodlí. Obřadně jsem seřízla doutník, připálila si ho o vysvěcenou svíčku a začala jsem popotahovat. Obláčky kouře brzy naplnily místnost, takže jsme se obě zahalily do mlžného oparu. Začala jsem duchům broukat své obřadní písně a děkovala jim za život a pomoc při léčení lidí. Smrtka začala klimbat. Vykouřila jsem i smrtku na oltáři, uklonila se do čtyř světových stran, zabubnovala jsem rituálně 7x na buben a přistoupila jsem ke Smrtce. „Halo, teta, můžu ještě chvíli zdržovat?“ Smrtka jako by procitla z lehkého snu a zeptala se. „A ty chceš zdržovat?“ Podrbala jsem se nervozně na hlavě. „Ale ne. Vůbec ne. Jsem srovnaná s tím, že spolu půjdeme. Já jen…..no chtěla bych ti zatančit.“ Kouř doutníků se už začal pomalu rozplývat, takže jsem zcela jasně viděla, jak se v prázdných očních důlcích rozsvítilo téměř neznatelné světlo. „Cože mi chceš?“ udiveně se zeptala Smrtka. „No, víš, přeci každý šaman před odchodem smrti tančí a já bych ti tím chtěla poděkovat za vše, čeho se mi od tebe Matko dostalo.“ Santa Muerte, svatá Smrt rukou opsala oblouk, čímž mi naznačila, že plac uprostřed pracovny je můj. Dala jsem se do svého posledního tance, a protože už nebyl důvod bát se zlomenin a úrazů, dala jsem do něj všechno. Celé tělo se svíjelo ve vášnivém tanci, boky se pohupovaly jako divocí koně a vlasy se vlnily do rytmu jako klubko hadů. Naplnila jsem místnost celou svou přítomností, ovíjela jsem se obřadními šátky a zase se z nich vymotávala, jako bych vymotávala svou duši ze sítí světských iluzí. Byl to skutečný tanec smrti. Když jsem skončila, zbořila jsem se plná vášně a endorfinů do křesla a na ex vypila svou kávu. Smrtka tleskala a jásala jako malá. Myslím, že tolik radosti jsem nerozdala za celý svůj dosavadní život. Pak, ale Smrtka udělala něco, co jsem nečekala. Přisunula ke mně svou kávu. Vytřeštila jsem oči a vyhrkla jsem svou nevymáchanou pusou: „To chceš, aby mě klepla pepka?“ V tu chvíli nám oběma došlo, co jsem řekla, a místnost se naplnila dvojím řehotem. Obě jsme se smály, až jsme se za břicha popadaly, nejméně deset minut. Chvílemi mě napadlo, aby se chuděra nerozsypala, jak se v křesle otřásala. Já utřela slzy a smrtka si upravila plášť. Cítila jsem její lásku a také jsem si uvědomila, jak jsem smířená s nevyhnutelným. „Mám ještě jednu prosbu Matko. Mohu napsat svůj epitaf?“ Santa Muerte mi podala pero ležící na okraji stolku a já se natáhla po papíru. Začala jsem psát. „Moje milá rodino. Jsem vám vděčna za vše, co jsem s vámi prožila, za vše co jsem s vámi mohla sdílet, ale už je čas. Prosím vás, až budete ukládat moji urnu, protože já ve studeném hrobě ležet nehodlám, však víte, jak jsem milovala teplo a oheň v krbu, pak na náhrobek prosím napište : Byla jsem tu, viděla svět, ale za ten humbuk to nestálo. Tak jsem vzala první last minute do nebe. Nespěchejte, hodlám se tady zdržet. Držím vám plac.“ Odložila jsem pero a svůj epitaf. Smrtka se na něj kradmo podívala a měla jsem dojem, že se snad i pousmála. Najednou se zvedla z křesla : „Tak já už musím zas jít.“ Upravila jsem na sobě šaty a zvedla se taky. „Jsem připravená“ špitla jsem. Smrtka se na mě uklidňujícím způsobem podívala. „Ty nikam nejdeš Taisho!“ Nechápala jsem. Nohy mi podklesly v kolenou a já najednou seděla. „Nerozumím ti.“ hlesla jsem úzkostně. Santa Muerte se ještě ve dveřích otočila a vysvětlovala: „Já se za tebou jen přišla podívat a popovídat si. Stále spolu spolupracujeme, ale zábava žádná a tak mě napadlo se prostě stavit na kus řeči. A nezlob se, ale když vidím jak naplno prožíváš život, jak jsi pokorná a upřímná, jak jsi smířená i se mnou, nemohu tě sebou vzít i kdybys mě žádala ! Ty tady máš ještě hodně práce a hodně radosti musíš rozdat. Slibuji, že až přijde čas, zatančíš mi ještě jednou svůj nádherný tanec, ale dnes, dnes zůstáváš moje milá.“ Stín Smrtky se mihnul chodbou, zmizela i kosa a já zůstala sama se svými myšlenkami. Na papír s epitafem jsem pak připsala : „ Tak prd, ujel mi autobus.“
コメント